Článek
Měli jsme slušné práce, děti ve škole za rohem, kavárnu tři minuty chůze od bytu. Ale já už to dusno v sobě cítila dlouho – dusno z provozu, z panelů, z neustálého ruchu. Chtěla jsem dýchat.
Dům jsme našli přes inzerát. Na první pohled idylka – starší stavení, ale se zahradou, jabloň, sousedi žádní hned za plotem. Cesta sice úzká a klikatá, ale jen dvacet minut do města. Pro mě ráj. Pro manžela kompromis. Pro děti dobrodružství.
Přijeli jsme v sobotu dopoledne. Děti běhaly bosé po zahradě, já vynášela deky, a manžel se hned pustil do skládání grilu. Všichni jsme měli pocit, že právě začíná nová kapitola.
A pak přišla ona. Paní z vedlejšího domu, s šátkem na hlavě a rukama od hlíny. Bez pozdravu, bez úsměvu. Jen si nás přeměřila očima a řekla:
„Tak to jste si, milánkové, pěkně zavařili.“
Zůstala jsem na místě jako opařená.
„Prosím?“
„Dům vedle býval problémovej. Před váma tady byli tři rodiny a žádná tu dlouho nevydržela. Voda ve sklepě, septik přetýká, v zimě se sem skoro nedá dostat. A starosta? Na toho se neobracejte, ten tu dělá jenom figurku.“
Otočila se a šla pryč. Ani nepočkáte na kafe, paní?
První noc jsem spala neklidně. Měla pravdu? Udělali jsme chybu? Co když jsme se nechali zlákat romantickou představou a realita nás semele?
Hned v pondělí nám skutečně přestala téct teplá voda. Ve čtvrtek zapršelo a objevila se louže ve sklepě. A v sobotu se nám pes ztratil v lese, protože jsme neuzavřeli spodní plot. Děti byly nešťastné. Manžel začal mluvit o „návratu“. Já zatínala zuby.
Ale pak přišlo něco nečekaného.
Přišla jiná sousedka. Mladší, s miminkem v náručí. Usmála se a donesla bábovku. Pak pán od naproti. Nabídl, že nám zkontroluje kotel. A nakonec i ten starosta – přivezl pytle s pískem a pomohl nám upravit odtok vody od domu. Sousedka s šátkem? Ta jen pozorovala zpoza záclony.
Postupně jsme si začali zvykat. Dům si nás začal brát za své. A my jeho. Udělali jsme dřevěnou branku, zaseli trávu, vymalovali kuchyň. A pak jednoho dne, když jsem šla k popelnici, stála tam znovu ona.
„No, že jste tu pořád, to bych nečekala,“ řekla.
„Taky jsem to nečekala,“ usmála jsem se.
Na chvíli mlčela. A pak dodala:
„Ale asi to s váma nebude tak marný.“
