Článek
Šedesát let stará vila na kraji města, léta neobývaná, s popraskanou omítkou a zahradou zarostlou až po okna. Ale něco na ní bylo – kouzlo, které nás oba okouzlilo hned při první prohlídce.
„Tady založíme rodinu,“ řekl Tomáš, můj muž, a já mu věřila.
Rekonstrukce byla náročná. Škrábali jsme omítky, bourali příčky, měnili podlahy. Dům pomalu odkrýval svá tajemství – staré noviny ve stěnách, zrezlé hřebíky, keramické vypínače. Ale to hlavní jsme našli až v posledním pokoji v patře, pod starou, dřevěnou podlahou.
Když Tomáš vytáhl poslední prkno, zpod něj se vysypalo trochu prachu a mezi trámy cosi zavrzalo. Zvedla jsem oči – a spatřila to. Malý, zažloutlý zápisník. Kožený, omšelý, s poutkem, které už sotva drželo pohromadě.
„Někdo ho tam schoval,“ řekl tiše Tomáš.
Podali jsme si ho jako vzácný artefakt. A pak jsme ho otevřeli.
Deník patřil ženě. Psala datované zápisy mezi lety 1961 a 1963. Písmo bylo úhledné, ale některé stránky byly rozmazané – asi vlhkostí nebo slzami. Ze začátku jsme si mysleli, že jde o obyčejný zápisník hospodyňky. Zmínky o zahradě, o pečení koláčů, o počasí.
Ale pak se změnil tón.
„Dnes přišel zase pozdě. Neptej se, mlč. Jako vždycky.“
„Už si ani nepamatuju, kdy mě naposledy pohladil.“
„Dneska jsem si představovala, že prostě odejdu. Jen já a kluk. Ale kam bych šla?“
Těch vět bylo víc. Mnohem víc.
Začala jsem číst nahlas. A s každou další stránkou mě mrazilo víc. Nejen kvůli obsahu – ale kvůli tomu, jak moc mi ty pocity byly povědomé. Jak moc se podobaly slovům, která jsem si říkala v hlavě já sama.
„Jsem unavená z toho, že nic necítím. Že dělám snídani bez lásky. Že ho ráno líbám ze zvyku. A že se mi vlastní hlas zdá cizí.“
Zastavila jsem se.
Tomáš si sedl naproti mně. Mlčel. Ale věděl to. Už nějakou dobu jsme spolu jen vedle sebe žili. Ne spolu. Ne proti sobě. Jen… paralelně.
„To psala někdo jako ty,“ řekl tiše.
Ale ne. Ne „někdo jako já“. Já už věděla, kdo to psal.
Na poslední stránce bylo jméno: Marie K.
A adresa. Stejná, jako naše.
Marie byla moje prababička. Tohle byl její dům. Zdědila ho moje babička, ale nikdy se sem nevrátila – říkala, že to tu bylo „příliš těžké“. A až když umřela, dům přešel na mě.
Nikdy se nemluvilo o tom, jaký život Marie měla. Jen že zemřela mladá, „na slabé srdce“. A že její muž, můj prapraděda, byl prý „rázný“. Teď jsem věděla, co to znamenalo.
Z deníku bylo jasné, že Marie byla nešťastná. Že se dusila. A že si psaním zachraňovala rozum.
Ale co mě nejvíc šokovalo, byl způsob, jak přesně dokázala popsat to, co já cítila celé poslední měsíce. I já jsem měla pocit, že mizím. Že nejsem slyšet. Že se v té krásné vile ztrácím, zatímco venku kvete svět.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tomáš.
Neznala jsem odpověď. Ale věděla jsem, že tohle nebyl jen deník. Bylo to varování. Nebo možná… šance.
Položila jsem zápisník na stůl a podívala se mu do očí:
„Začněme znovu. Ale doopravdy. Nechci skončit jako ona.“
Závěr?
Někdy stačí jedno nalezené psaní, aby vám ukázalo, co si nechcete přiznat. Dům měl svou historii. A Marie mi ji svěřila, abych ji neopakovala. Protože některé příběhy nejsou minulé. Jsou varováním do budoucna.
