Článek
Tenký e-mail s logem školy, která už neexistuje. Zbourali ji před deseti lety a na jejím místě teď stojí obrovské parkoviště s Lidlem. Přesto se někdo obtěžoval napsat, že se bude konat sraz třídy 4.B, ročník 1995. Psala to Iveta, ta, co sedávala vždycky ve třetí lavici u okna a měla třpytky na víčkách, i když se to tenkrát ještě nesmělo. Překvapilo mě, že si na mě vzpomněla.
Jenže teď už vím, že si nevzpomněla.
Přijela jsem. Vzala jsem si volno z práce, našla jsem ten zastrčený salonek v restauraci, která se tvářila jako hotel, ale byla spíš jako hospoda, kde se smí kouřit i po zákazu. Vešla jsem dovnitř a chvíli jen stála. Všichni už byli tam. Hlasy, smích, trochu rozpačitosti, trochu laciné nostalgie.
Nikdo si mě nevšiml.
Postavila jsem se ke stolu s cedulkou „4.B“ a chvíli jsem se dívala na obličeje, které jsem měla celá léta někde v podvědomí, jako ošoupané fotografie z dětských alb. Někteří se změnili, někteří vůbec. Karel měl pořád to nakřivo postavené přední zuby, Dana mluvila jako dřív hrozně rychle a používala slova jako „v podstatě“, „každopádně“ a „totální masakr“. Byla to ona.
Sedla jsem si. A čekala.
Nikdo si mě nevšiml.
Vzpomínky, které neexistují
„Promiňte, nejste číšnice?“ zeptal se mě jeden muž s bříškem a výrazem lehce podrážděného manažera. Jmenoval se Luboš. Sedával za mnou a ve třetí třídě mě plácnul po zadku tak silně, že jsem spadla z lavice. Dnes se omluvil jen proto, že mě považoval za personál.
Usmála jsem se. „Ne, jsem z vaší třídy.“
Pokrčil čelo. „Opravdu? A jak se jmenuješ?“
„Lenka. Lenka Vránová.“
Díval se na mě dlouho, jako by mě chtěl rozebrat očima do detailů, nasadit zpátky do dětské skládačky. Pak se otočil na ostatní.
„Hele, znáte někdo Lenku Vránovou?“
Ticho.
A pak Iveta řekla: „Ne, to asi nebude z naší třídy. Tu bych si pamatovala.“
Neviditelná mezi svými
Seděla jsem tam jako pozorovatel, jako někdo, kdo špatně zaparkoval v cizím životě. Poslouchala jsem historky, které si vyprávěli. O tom, jak Petr propadl v osmičce a musel opakovat. (Nepamatovali si, že jsem mu s tím rokem pomáhala každé úterý po škole.) O tom, jak jeli na lyžák a někdo tam rozbil okno. (Já jsem tehdy celou noc klepala zuby, protože to okno vedlo přímo k mé posteli.)
Neexistovala jsem. Ne v jejich příbězích.
A přitom jsem tam byla. Na třídních fotkách jsem vždycky někde v rohu, v druhé řadě, vlasy stažené do culíku. Nikdy jsem nevyčnívala. Nikdy jsem nekřičela. Nezlobila. Nenadávala. Nosila jsem učitelce kopretiny, i když měla alergii.
Byla jsem… slušná. Tichá. Nezajímavá.
Proč jsem přijela?
Možná jsem doufala, že mě někdo zahlédne. Ne doslova. Ale že si někdo vzpomene na větu, co jsem řekla na školním výletě. Nebo na obrázek, který jsem namalovala na nástěnku. Na to, jak jsem jednou půjčila někomu kružítko, které jsem si nechala poslat až z Německa. Na to, že jsem tam byla.
Ale oni si mě vážně nepamatovali. Jako bych celých devět let strávila ve stínu tabule. Jako bych nikdy neexistovala.
A tak jsem odešla
Po hodině jsem vstala. Nikdo si nevšiml. Ani když jsem nabrala kabát. Ani když jsem zaplatila minerálku, kterou jsem si objednala jen proto, abych měla co držet v ruce. Prošla jsem kolem stolu, kde seděla Iveta, a slyšela, jak se baví o tom, kdo z nich má nejvíc dětí a kdo nejmíň vlasů.
Vyšla jsem ven.
Vzduch byl studený a voněl jako podzim. A možná i jako úleva.
Možná jsem neexistovala pro ně.
Ale existuji pro sebe. A to je někdy víc.
Protože vím, kým jsem byla. I když to oni neviděli.
A vím, že si zasloužím být viděna – i kdyby to mělo být až teď.
