Článek
Ne že bych byla ten typ, co nutně potřebuje padesát selfie týdně. Ale když jste ve vztahu, očekáváte, že si vás ten druhý někdy vyfotí. Zachytí moment. Úsměv. Tu chvíli, kdy usínáte na gauči, kdy se smějete přes plnou pusu nebo stojíte promočená v dešti a nadáváte na svět. Ty obyčejné, krásné okamžiky.
On to nedělal. Nikdy.
Když jsem se ho na to zeptala poprvé, usmál se:
„Nechci tě mít na displeji. Chci tě mít ve skutečnosti.“
Romantika, jasně. Jenže když už to trvalo měsíce, začalo mi to vrtat hlavou. Když jsme jeli na výlet, fotil krajinu. Památky. I psa, kterého potkali v parku. Ale mě nikdy.
Začala jsem být podezřívavá. Nejsem typ, co si hned myslí, že mě podvádí – ale něco mi nesedělo. Nešlo jen o focení. Nechtěl mě označovat na sítích. Nepřidával fotky z našich společných akcí. Ne že by byl tajnůstkář – ale jakoby mě držel mimo záběr.
Pak jsme se po roce rozešli. Ani to nebylo dramatické. Řekl, že „už necítí to, co dřív“. Rozchod proběhl v klidu. Žádná scéna. Jen prázdnota.
A pak… pak mi napsala jeho bývalá.
„Ahoj, promiň, že tě kontaktuju. Ale potřebuju se na něco zeptat. Nechci být divná, ale… měl tě taky jen ve stínech?“
Nechápala jsem.
Odpověděla jsem:
„Jak jako ve stínech?“
Ona poslala fotku. Screenshot z jejího mobilu.
Byla to černobílá fotka jejího odrazu ve výloze. Ne jasná. Rozmazaná. Mlha, stín, obrys. Nic konkrétního.
„Tohle je jedna z mála ‚mých‘ fotek, co si nechával. Ale nikdy mě nefotil přímo. Nikdy mě nikomu nepředstavil. Nikdy nechtěl nic, co by mě z něj udělalo… veřejnou.“
A tehdy mi to začalo docházet.
Začala jsem hledat. Našla jsem víc bývalých. Všechny se shodly. Žádné fotky. Žádné označování. Žádné důkazy. Jen podivný vzorec: když vztah skončil, vymazal všechno.
Jedna z nich řekla větu, která mi nedala spát:
„Myslím, že jsme pro něj nikdy nebyly skutečné. Jako by nás potřeboval jen jako představu. Bez důkazů. Bez svědků.“
Nakonec jsem se odhodlala a napsala jemu. Ne z lítosti. Ale z potřeby pochopit.
„Proč sis mě nikdy nechtěl vyfotit?“
Chvíli neodepisoval. Pak jen:
„Protože když něco vyfotím, přestane to být moje. Už to patří vzpomínkám. A ty zůstávají. Já nechci vzpomínky. Já chci ticho.“
Nerozuměla jsem. Ale on ještě pokračoval:
„Všechno, co mám na fotkách, mě pronásleduje. Dívám se na to a připomíná mi to, co už nemám. Radši to nemám vůbec. Všechno mizí. Já tomu jen pomáhám.“
Přiznal, že to má od dětství. Ztratil mámu, když mu bylo deset. Našli ji podle fotky v peněžence. Od té doby si prý zakázal spojovat lidi s obrazem. Protože obraz zůstává, i když člověk odejde. A on nesnesl připomínky.
„Proto si tě nikdy nefotím. Proto nikoho.“
Dnes už spolu nejsme. A i když mě to tehdy zranilo, dnes to vidím jinak. Nebylo to o mně. Bylo to o něm. O jeho bolesti, o jeho způsobu přežití. O jeho strachu ze vzpomínek.
Já dnes mám fotku nás dvou. Ne od něj. Vyfotila nás tehdy servírka v kavárně, když jsme se smáli u latté. Jediný záběr, kde se dívá na mě a neřeší okolí.
Občas si tu fotku prohlédnu. A říkám si, že možná právě proto, že já jsem schopná se dívat zpátky, vím, že jdu správně dopředu.
