Článek
Venku pršelo, já připravovala večeři a čekala, až se syn vrátí ze školy. Má třináct let, je spíš tichý, hodně čte a chodí pěšky, aby si vyčistil hlavu. Když vešel dovnitř, sundal kapuci a bez pozdravu jen řekl:
„Někdo mě sledoval.“
Zarazilo mě to. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale když jsem se na něj podívala, byl bledý. Třásly se mu ruce. Položil batoh a sedl si ke stolu.
„Odkud?“ zeptala jsem se tiše.
„Od zastávky. Myslel jsem, že to je náhoda. Ale když jsem třikrát zahnul, pořád byl za mnou. Dospělý muž. Kapuce, deštník. Vždycky zpomalil, když jsem se otočil.“
Snažila jsem se ho uklidnit. Možná to byl jen někdo, kdo šel podobnou trasu. Město je malé, lidé se potkávají. Ale i mně začínalo být úzko. Vždycky jsem ho nechávala chodit samotného, abych mu dala trochu důvěry. Ale tohle bylo jiné.
„Zrychlil jsi?“ ptala jsem se.
Přikývl. „Zaběhl jsem do uličky, kterou nezná. Aspoň myslím.“
Od té chvíle byl večer zvláštní. Všichni jsme byli tišší než obvykle. I pes si lehl nezvykle blízko k nám a celou dobu nás pozoroval. Kolem deváté jsme zamkli všechna okna, zkontrolovali dveře. Syn šel spát dřív. Ale já nemohla usnout.
A pak to přišlo.
Ve 22:36 jsem šla do kuchyně pro vodu. A všimla jsem si něčeho bílého v mezeře mezi dveřmi. Malý složený papírek, zasunutý do rámu. Srdce mi vynechalo úder.
Rozbalila jsem ho. Byla na něm ručně psaná slova:
„Nevycházejte ven. Ještě je čas.“
To bylo všechno. Žádný podpis. Jen ta hrozivá věta.
Vzbudila jsem manžela. Volali jsme policii. Přijeli, sepsali protokol. Řekli, že to může být jen hloupý žert, možná sousedské dítě. Ale taky že máme být opatrní. Nešli jsme spát. Seděli jsme v obýváku s rozsvíceným světlem a čekali, jestli se něco stane.
Nestalo se nic. A druhý den taky ne. Ale strach zůstal. Dva dny jsme syna vozili do školy autem. Později se věci jakoby vrátily do normálu.
Ale lístek jsem si schovala. Ne proto, že bych si chtěla připomínat ten strach, ale proto, že mě změnil. Přestala jsem brát bezpečí jako samozřejmost. A začala víc naslouchat. Syn nikdy dřív nemluvil o pocitu ohrožení. Teď mluvíme víc. O škole, o lidech, o tom, co cítí.
Ať už to byl kdokoliv, zanechal stopu. Možná to opravdu byla náhoda. Možná varování. Možná někdo, kdo věděl víc. Ale na jediné věci se s manželem shodneme jistě:
Některé věci si v životě zaslouží, abychom je brali vážně hned napoprvé.
