Článek
Dodnes si pamatuji, jak se na ty sušenky podívala a prohlásila: „Já radši domácí.“ Ironie byla v tom, že byly právě domácí. A tak to začalo.
Rok jsme spolu „soupeřily“, i když jen z její strany. Já jsem se snažila být diplomatická, zatímco ona komentovala každé moje kulinářské snažení. Když jsem na narozeniny přinesla domácí quiche, řekla, že vypadá jako pizza po infarktu. Když jsem nabídla svůj linecký koláč, poznamenala, že voní po másle, možná až moc. Kdykoli se zmínila o vaření, dodala něco jako „To není nic pro každého“ a pohledem sklouzla ke mně.
Můj partner Milan zpočátku tvrdil, že si to beru moc osobně. Ale když jednou na večeři nahlas řekla: „Milanku, jak přežíváš bez teplého jídla?“ zatímco jsem stála metr od ní, jen se rozpačitě pousmál. Od té doby si začal všímat víc.
Rozhodující moment ale přišel na rodinné oslavě jeho strýce, kam každý přinesl něco vlastního. Já připravila borůvkový cheesecake a slaný špenátový závin. Tchyně donesla svůj slavný ovocný koláč. Pochopitelně, že si ho hned položila doprostřed stolu, přesně mezi tác s řízky a obří mísa s bramborovým salátem. A jako vždy nezapomněla zdůraznit, že ho dělá podle rodinného receptu, který „žádná mladá holka dneska nepochopí“.
Jenže pak se stalo něco nečekaného.
Děti si spletly tácy. Můj cheesecake se omylem ocitl vedle jejích koláčů. A někdo si začal pochvalovat „ten koláč s borůvkami“. Netrvalo dlouho a celý stůl začal debatovat o tom, jak se jí ten „její“ koláč výjimečně povedl. Tchyně se usmívala, přikyvovala a nakonec sama řekla: „No vidíte, když se dělá srdcem…“
Bylo to trochu absurdní. Já stála opodál, slyšela, jak si přivlastňuje moji práci, a přemýšlela, jestli mám něco říct. Nakonec jsem mlčela. Ale pak si sama ukrojila kus. Poznala ho. Na pár vteřin ztuhla. Pak se pomalu podívala mým směrem. Můj výraz byl klidný. Jen jsme se na sebe dívaly.
A tehdy poprvé mlčela.
Od té chvíle jako by se něco zlomilo. Na další setkání přinesla krabičku se slovy: „Zbyly mi meruňky, zkus to nějak zpracovat, ty na to máš cit.“ Byl to zvláštní obrat — ne omluva, ne výčitka, ale něco mezi přiznáním a pokusem o smíření. Od té doby si už nekomentujeme jídlo. Spíš si ho vyměňujeme.
A já? Naučila jsem se, že některé války nemá cenu vyhrávat slovy. Někdy stačí nechat druhého ochutnat pravdu.
