Článek
Byl kamenný, trochu šedivý a vlhký, ale měl kouzlo. Mí rodiče byli nadšení – po letech v paneláku jsme měli konečně vlastní zahradu, krb a spíž. Já ale měla z domu od začátku zvláštní pocit. A především z jeho sklepa.
Sklep byl temný, vlhký, s kamennými schody, které se svažovaly dolů jako do jiné dimenze. Dveře se zavíraly samy, i když žádný průvan nebyl. A ze sklepa se často ozýval zvuk. Ne bouchání, ne kroky – ale hlas.
Tichý, mumlavý, někdy skoro nesrozumitelný. Nejspíš mužský. Jako by někdo dole tiše mluvil sám se sebou, nebo se snažil přimět někoho jiného k rozhovoru.
Říkala jsem to rodičům, samozřejmě. Ale vysmáli se mi – prý to bude trubka, zvuky z kanalizace, možná televize z vedlejšího bytu. Jenže ten dům byl samostatně stojící. A ty hlasy jsem slyšela jen já.
Začala jsem se sklepům vyhýbat. Neposílali mě tam často – maminka věděla, že se bojím – ale někdy nebylo zbytí. A pokaždé, když jsem měla sejít dolů pro zavařeniny nebo brambory, srdce mi bušilo jako o závod. Často jsem tam zůstala stát jen pár vteřin a pak s výkřikem utekla. Někdy se mi zdálo, že ten hlas říká mé jméno.
Postupem času to sláblo. Nebo jsem si zvykla. A když jsem odjela na vysokou, na sklep jsem skoro zapomněla. Rodiče mezitím dům prodali – prý byl moc vlhký a chtěli něco menšího. Mně to nevadilo. Upřímně, byla jsem ráda, že už se tam nikdy nevrátím.
A pak, dvacet let po našem nastěhování, mi přišel e-mail. Od neznámého muže jménem David. Psalo se v něm:
„Omlouvám se, že vás kontaktuji tak náhle, ale koupil jsem před časem dům, kde jste údajně bydlela jako dítě. Potřebuju se vás na něco zeptat. Slyšela jste tam někdy zvláštní zvuky… třeba hlasy? Ze sklepa?“
Ztuhla jsem. Srdce se mi vrátilo do osmi let a já znovu cítila ten chlad na zádech.
Odpověděla jsem mu stručně: „Ano. Slyšela.“
David mi napsal obratem. Popsal, že on i jeho žena slyší hlasy téměř každou noc. Že se jim několikrát spustil alarm bez příčiny. Že světla v domě blikají, když je sklep otevřený. A že jejich pes odmítá sejít dolů.
Rozhodla jsem se, že tam musím jet. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že to je moje neuzavřená kapitola.
Dům byl pořád stejný. Jen zahrada byla zarostlejší a fasáda nově natřená. David mě přivítal, překvapený, že jsem opravdu přijela. Vypadal vyčerpaně. Zavedl mě do sklepa. Ten pohled byl jako pohlédnout do minulosti. Stejné schody, stejná dlažba, stejný tísnivý vzduch.
A pak jsem to zaslechla.
Hlas. Tichý, táhlý, šeptající. Mrazivý.
Ale teď jsem ho už nevnímala jen jako dětskou představivost. Teď jsem ho slyšela jasně. A pak David ukázal na jednu ze stěn. Byla dutá. Volal odborníky, nechal ji otevřít.
Za zdí byla malá místnost. Bez oken. Vybavená jen židlí a zrezivělým věšákem. A v ní – starý magnetofon. Když ho odborníci opatrně pustili, zaznělo tiché mumlání. Hlasy.
Kazeta byla označená jménem: „Erich 1973 – pokus 5“
Ukázalo se, že v sedmdesátých letech byl v domě ilegálně ukryt muž, který trpěl těžkou formou schizofrenie. Jeho bratr – amatérský lékař – se ho rozhodl léčit na vlastní pěst, mimo dohled úřadů. Vytvořil mu sklepní místnost, kde ho držel celé roky. Nahrával jeho blouznění. Léčba selhala. Muž pravděpodobně zemřel ve sklepě, jeho bratr zmizel.
A z nějakého důvodu se ta stopa nikdy oficiálně neobjevila. Možná byl dům později prodán bez řádné kontroly. Možná se o celé věci nikdo nedozvěděl. A tak jsme se tam nastěhovali my – s tichým nájemníkem za zdí.
Dnes už vím, že ten hlas byl skutečný. Že moje dětská intuice byla správná. A zároveň jsem pochopila, že někdy jsou i ty nejděsivější příběhy o lidech, kteří byli jen ztraceni. A zůstali uvězněni v temnotě – doslova i obrazně.
Někdy totiž tajemství rodinného domu nejsou o strašidlech. Ale o tom, co jsme kdysi chtěli skrýt.
