Článek
Personalistka byla usměvavá, přátelská, otázky jednoduché. Dokonce mě ani příliš nezkoušeli z mých dovedností. Řekla jsem si, že možná mám konečně štěstí. Že život mi po těch měsících hledání přál. Práce v renomované architektonické firmě, o které jsem snila od školy, dobrý plat, mladý tým, příležitost cestovat. Podepsala jsem smlouvu bez váhání.
První den jsem přišla dřív. Oblékla jsem si nové šaty, vešla do moderní budovy s vysokými okny a recepční mi ukázala cestu do kanceláře oddělení návrhů. Všichni se na mě dívali zvláštně. Ne nepřátelsky – spíš překvapeně. Jeden muž se mi představil a podal ruku. „Tak vy jste ta… Natálie, že?“
„Ano,“ usmála jsem se. „Natálie Trojanová.“
Zamračil se. „Aha. No… vítejte.“
Ten den byl zvláštní od začátku. Nikdo mi přesně neřekl, co mám dělat. Dostala jsem stůl, ale žádné úkoly. Lidé se na mě dívali, šeptali si. A když jsem na obědě zahlédla jednu kolegyni, jak ukazuje mým směrem a říká „to je určitě ona“, rozbušilo se mi srdce.
Po návratu do kanceláře jsem se rozhodla, že se nenápadně podívám do interní databáze. Chtěla jsem si zjistit, kdo tu vlastně pracuje, kdo je šéf týmu, najít nějakou strukturu. Jenže když jsem napsala své jméno do vyhledávání, objevil se jen strohý údaj: Nepatří do personálního systému.
Zarazila jsem se. Zadala jsem znovu. Tentýž výsledek.
Zašla jsem za recepční a požádala o kontakt na personalistku, která mě přijímala. Odpověděla mi, že tam už nepracuje. „Odešla minulý týden. Prý nečekaně.“
Cítila jsem, jak se pode mnou houpe zem.
Večer jsem otevřela e-mail a napsala přímo vedení. Odpověď přišla už ráno: „Dostavte se prosím na schůzku s panem ředitelem v 9:00.“
Seděla jsem naproti němu, třásly se mi ruce. „Mám vám něco říct,“ začal. „Byl jsem kamarád vašeho otce.“
Zůstala jsem zticha. Otec zemřel před třemi lety. Nikdy mi o tomhle muži nic neřekl.
„Byli jsme spolužáci. Hodně mi pomohl, když jsem začínal. Slíbil jsem mu jediné – že kdykoli jeho rodina něco bude potřebovat, pomůžu. Když jsem viděl vaše jméno mezi uchazeči, poznal jsem vás. Váš otec mi kdysi poslal vaši fotku. A… místo toho, abych vás nechal projít běžným výběrovým řízením, přijal jsem vás rovnou.“
„Ale… proč mi to nikdo neřekl?“ ptala jsem se tiše.
„Chtěl jsem, abyste měla šanci se ukázat. Ale zjevně to nevyšlo tak, jak jsem si představoval. Tým to pochopil jinak. Omlouvám se. Měl jsem vám říct pravdu hned.“
Odcházela jsem s hlavou plnou myšlenek. Měla jsem štěstí, nebo jsem byla podvedena? Získala jsem práci snů – ale ne díky sobě?
Dnes tam už nepracuju. Dala jsem výpověď po třech týdnech. Cítila jsem, že dokud si něco nezískám sama, bude to mít pachuť výměnného obchodu, minulosti, závazků, které nejsou moje.
Ale nezlobím se. Díky té zkušenosti jsem pochopila, že důvěra se nevyžaduje – ta se buduje. A že někdy i omyl, který nebyl náhodný, vás dovede přesně tam, kam potřebujete jít.
