Článek
Nejde přitom o to, co už je v seznamu národních kulturních památek obsažené, nýbrž o to, co v něm chybí.
Za památky považujeme stavby nebo jiné objekty s mimořádnou historickou a uměleckou hodnotou. Prohlášení za památku dává takovým stavbám naději, že nepodlehnou demolicím nebo brutálním úpravám a zachrání se tak pro nás, pro naše potomky i pro širokou kulturní veřejnost z celého světa. Kdysi měla památka naději na ochranu, když ji lidé za památku sami považovali, díky zjevným znakům jejího stáří, výjimečnosti jejího architektonického ztvárnění nebo pro její spojení s nějakou význačnou osobou nebo historickou událostí. V novější době se však v některých zemích prosadila praxe, podle které se stavba stává chráněnou památkou na základě prohlášení nějakého úřadu – u nás je to ministerstvo kultury – a je pak zapsaná do státního seznamu památek. V České republice máme pro takové chráněné stavby pojem kulturní památka a poznáme je tedy podle toho, že je eviduje státní seznam.
Ale už od padesátých let 20. století, kdy se u nás přijal první památkový zákon, se ozývalo mínění, že by se kulturní památky měly podle míry své umělecké nebo historické hodnoty nějak dále třídit. Na první pohled zní takový názor rozumně, protože je jasné, že například Svatovítská katedrála má vyšší památkovou hodnotu než nějaká kaplička v polích. Mnozí odborníci-památkáři se však proti takovému třídění bránili. Když totiž budeme některé památky označovat za obzvlášť vzácné a jiné ne, může to svádět k tomu, že hodnota těch druhých – například venkovských kapliček – se bude zpochybňovat a že pak zazní hlasy, že takové méně vzácné památky chránit nemusíme.
Přes odpor odborníků se však snahy o třídění památek začaly prosazovat. Mezi památkami vzácnými a památkami ještě vzácnějšími začal rozlišovat už první přijatý zákon o státní památkové péči z roku 1958, a to tak, že ty první označil za kulturní památky a ty druhé, jakoby vzácnější a hodnotnější, za národní kulturní památky. Za specifickou vlastnost národních kulturních památek tento zákon označil jejich vyšší význam; jsou to objekty nebo stavby, které „tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa“ (zakonyprolidy.cz). Oba druhy památek se navíc od sebe odlišily a dodnes odlišují úřední procedurou, jaká stanovuje jejich statut. Zatímco prohlašování staveb nebo jiných objektů za kulturní památky má v kompetenci ministerstvo kultury, o ochraně národních kulturních památek rozhoduje vláda České republiky.
Když se v roce 1962 dočkal prohlášení za národní kulturní památku soubor prvních třiceti tří staveb a dalších vzácných objektů, zdálo se nesporné, že byly vybrány dobře a s velkým smyslem pro jejich vyšší hodnotu a význam. Ocitly se mezi nimi Pražský hrad, Staroměstská radnice, Týnský kostel, Karlův most nebo například české korunovační klenoty. Za pozornost by však už tehdy stálo, že mezi nimi nebyl žádný architektonický objekt z 20. století, s výjimkou Národního památníku v Praze na Žižkově od architekta Jana Zázvorky z roku 1933. Na něj však padla volba spíše z ideologických než z uměleckých důvodů, protože v něm tehdy byl hrob prvního komunistického prezidenta Gottwalda. Nastoupený trend, prohlašovat za národní kulturní památky pouze staré budovy a žádnou z dvacátého století, až do roku 1989 pokračoval, takže první relativně moderní stavbou, která pronikla do nejcennější památkové kategorie, se stal až pražský Obecní dům v roce 1989.
Seznam národních kulturních památek tak dával bezděčně najevo, že opravdu vzácné jsou jenom staré objekty a stavby. Po roce 1990 se zdálo, že přijde náprava. Mezi budovami s nejvyšší mírou ochrany se v roce 1995 objevila Müllerova vila v Praze, brněnská vila Tugendhat nebo muzeum v Hradci Králové od zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry. V roce 2008 k tomu přibyl Kotěrův Národní dům v Prostějově nebo pozoruhodná rondokubistická vodní elektrárna v Háji u Mohelnice od Kotěrových žáků Josefa Štěpánka a Bohuslava Fuchse. Další secesní, kubistické, puristické a funkcionalistické objekty následovaly v letech 2010 a 2017, takže dnes máme národních kulturních památek z moderní doby asi čtyřicet pět.
Ale i když je jich tolik, stále se vtírá otázka, zdali u nás v třídění památkových objektů nepřevládá staromilství. Prohlášení za národní kulturní památku se už totiž dočkalo celkem asi 360 staveb a předmětů, a když s tímto počtem srovnáme 45 budov z moderní doby, tak těch druhých se zdá být málo, uvážíme-li, že v první polovině dvacátého století dosáhla architektura v českých zemích nemenší hodnotové úrovně a nemenšího významu než architektura gotiky nebo baroka. A co je obzvlášť smutné, to spočívá ve faktu, že ze staveb z doby novější, z šedesátých a sedmdesátých let, byla zatím za národní kulturní památku vybrána jedna jediná, televizní věž na Ještědu od Karla Hubáčka a Zdeňka Patrmana.
V listopadu 2022 jsme se dozvěděli, že na návrh ministerstva kultury rozhodla vláda České republiky o výběru dalších osmi staveb a stavebních souborů za národní kulturní památky (Seznam Zprávy). Vedle hradu Veveří, zámků Plumlova nebo Jezeří nebo augustiniánského kláštera ve Starém Brně mezi nimi nalezneme další čtyři kláštery a zámky, tedy opět stavby staré. Moderní památka mezi nimi žádná není. Myslím, že se tak jen prohloubil nesprávný trend, a pokusím se tu vysvětlit a zopakovat, proč taková situace přestává být únosná.
Předně si myslím, že národních kulturních památek začíná být příliš mnoho. Statut nejvzácnějších památkových objektů se tak rozmělňuje. Když kdysi vláda v roce 1962 mezi ně vybrala třicet tři položek, tak asi nebylo sporu, že jde o skutečné superpamátky s nespornou uměleckou a historickou hodnotou. Když jich ale dnes máme desetkrát tolik, sotva se lze ubránit pochybnostem, zda byl u všech výběr oprávněný a zda by si ho nezasloužily i jiné památky, například ty mladší, takže by se jejich počet měl dále rozšiřovat a jejich statut dále rozmělňovat.
Vysloveně škodlivé pak podle mého soudu začíná být, když se při prohlašování za národní kulturní památku staromilsky upřednostňují staré objekty před mladšími. Vždyť už jen tím, že národních kulturních památek ze starých dob je téměř desetkrát víc než novějších, dává český stát široké veřejnosti najevo, že staré památky jsou vzácnější než památky relativně nové. Takové hodnocení památek se však ocitá v rozporu s vědeckými poznatky a neodpovídá ani znění platného zákona o památkové péči z roku 1987. Ten, jak se lze snadno přesvědčit nahlédnutím do jeho druhého paragrafu (zakonyprolidi.cz), vyhlašuje ochranu takových objektů, „které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti“. A o tom, že by starší objekty byly z památkového hlediska hodnotnější a vzácnější než objekty novější, v něm oprávněně nepadne jediné slovo. Dosavadní praxe vyhlašování národních kulturních památek tak příliš nekonvenuje s platným českým zákonodárstvím.
Je konečně pravda, že když budova nebo jiný objekt dosáhne statutu národní kulturní památky, tak se stane předmětem ostřejšího dozoru památkářů a bude mít větší naději na investice do své údržby. Peníze na lepší údržbu však nejsou nárokové. K památce se obvykle dostanou až po obtížných jednáních a může se stát, že se jich památka nedočká. Třebaže o statutu národní kulturní památky rozhodují vlády, peníze na její opravy vlády automaticky neuvolňují. Kladu si proto otázku, zda nám národní kulturní památky nepřibývají jen kvůli tomu, aby nám vlády ukázaly, jak silně jim leží starost o památkové dědictví na srdci, a nic dalšího pro to nemusely udělat.
