Článek
Čemu dříve mnozí říkali „králíkárny“, „sila pro lidi“ nebo „betonové džungle“, to dnes začínají bránit místní občanská sdružení, jak se s tím i u nás můžeme setkat v Brně na Lesné, v pražských Ďáblicích nebo na Rozdělově v Kladně. Co kdysi i mnozí odborníci považovali za beznadějný poklesek architektury a urbanismu, to dnes jiní experti seriózně zkoumají a přední světové ateliéry z toho vytěžují nový architektonický potenciál. Za své citlivé úpravy velkých panelových domů ve Francii například dostali v roce 2021 Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal nejprestižnější světové architektonické ocenění, Pritzkerovu cenu.
Prvními historiky architektury, kteří se začali zabývat paneláky jako vážným odborným tématem, byli patrně Skot Miles Glendinning a Angličan Stefan Muthesius. Ti už v roce 1994 spolu vydali knihu o věžových panelových domech ve Velké Británii a dodnes k tomu připojili řadu dalších významných publikací věnovaných hlavně poválečné sociální výstavbě v západní Evropě. Museli přitom překonat mnoho předsudků, protože ani dějiny architektury, ani dějiny umění se nikdy předtím nezabývaly něčím tak stereotypním, uniformním a nerozmanitým, jako jsou panelová sídliště či spíše obvyklé představy o nich. Ani památkovou péči dlouho nenapadlo, že by se některá sídliště měla chránit. Glendinning a Muthesius však nejsou jen vynikajícími historiky architektury, ale i předními znalci dějin evropské památkové péče. Dlouho už věděli, že zájmy památkářů se časem mění a že se nemusí omezovat jen na tradiční a starobylou architekturu. Oběma se podařilo probudit zájem o dějiny paneláků i u svých stále početnějších kolegů v západní i východní Evropě a díky jim pak několik nejzajímavějších panelových souborů ve Velké Británii i jinde v Evropě opravdu získalo statut památky. Britské úřady jich například už chrání šestnáct a nejinak je tomu v Německu a v některých dalších západoevropských zemích.
Zásluhou Národního památkového ústavu proběhla počátkem listopadu v Praze mezinárodní konference o výzvách současné památkové péče, na které vystoupil i Miles Glendinning. O poválečné hromadné bytové výstavbě v Evropě skotský badatel promluvil jako o poněkud nečekaném dědictví, jehož přednost spočívá v tom, že s ní mají zkušenost téměř všichni Evropané, mnozí ji dodnes užívají a mnozí si k ní vybudovali nějaký emotivní vztah. Uznal přitom, že bydlení na sídlišti pro některé Západoevropany znamená nízký sociální statut, což podle něho více platí pro Francii než pro pestřejší situaci ve Velké Británii. Čím však Glendinning posluchače svého příspěvku nejvíce upoutal, to spočívalo v jeho polemice s doposud široce rozšířeným názorem, že panelová sídliště nejsou ničím jiným než šedou a vysoce uniformní pouští. Podle názoru skotského historika architektury i tady jde o pouhý předsudek. Aby ho vyvrátil, zvolil pro své vystoupení srovnávací metodu, při níž se snažil postihnout shody i rozdíly mezi sídlišti ve většině evropských zemí, které hlavně v padesátých a šedesátých letech 20. století k výstavbě velkých panelových celků přistoupily. Podařilo se mu tak ukázat, že v pojetí sídlišť se v jednotlivých evropských zemích opravdu prosazovala rozmanitost. Někdy se v těchto obytných souborech uplatňoval gigantismus, jindy naopak drobné měřítko blízké rodinným domům. Někde zavládla tvarová pestrost, jinde zase tvarová jednota. O rozdíly mezi jednotlivými evropskými zeměmi se postaraly i technologické odlišnosti v používaných panelových soustavách.
Glendinning ve svém příspěvku neopomněl ani památkářské hledisko. Vyslovil se proti zastaralým hodnotovým žebříčkům tradiční památkové péče, které za hodné zachování pokládají jen elitní (a stará) architektonická díla, a označil takový přístup za staromódní památkářské elitářství. Na druhou stranu vyslovil mínění, že spíše než běžná památková ochrana je u panelových sídlišť potřebná jejich evidence. Když však v debatě po svém příspěvku vyslechl námitku, že evidence nestačí, hrozí-li i některým vysoce kvalitním sídlištím fyzický zánik, odpověděl na to, že „evidence je lepší než nic“. Spíše než ochranu jednotlivých panelových domů pak Glendinning doporučil ochranu celého území sídliště, čili péči o jeho urbanismus, což se vcelku shoduje s názory našich domácích expertů obsažených například v knize Paneláci 2 z roku 2017. Slova o evidenci a o urbanistické ochraně panelových obytných celků ovšem pronesl badatel, jehož podněty už u šestnácti britských sídlišť vedly k jejich prohlášení za památky, zatímco u nás doposud tyto ochranářské snahy žádné výsledky nepřinesly.
Glendinningův příspěvek se na pražské mezinárodní konferenci dobře spojil s několika dalšími referáty o dobré či špatné péči o poválečnou solitérní architekturu. Také ona dnes naráží na různé předsudky ideologicko-politického zabarvení, například na snahy některých středoevropských a východoevropských zemí vymazat z paměti vzpomínky na komunistické režimy a zlikvidovat kvůli tomu umělecká i architektonická díla, jaká v době panování komunismu vznikala ve veřejném prostoru. Proti ničení památek z takovýchto ideologicko-politických důvodů se na konferenci Národního památkového ústavu vyslovili například Marko Špikič z Chorvatska, Uta Pottgiesen z Německa, Alex Bykov z Ukrajiny nebo Henrieta Moravčíková ze Slovenska. Jak na to upozornila tato vynikající bratislavská badatelka, odpor k dědictví komunistických režimů má svou obdobu i na demokratickém Západě, kde se zase dnešní vševládnoucí neliberalismus snaží vyhladit památky na poválečný sociální stát. A terčem této nechuti k dědictví poválečné všeevropské sociální politiky se zase stávají panelová sídliště, a to s veškerou svou rozmanitostí, o níž v Praze na památkářské konferenci promluvil Miles Glendinning.
