3 zneuznaní lékaři historie: místo úcty jen opovržení

Ignác Filip Semmelweis (1818 - 1865)

Tento maďarský lékař započal svou praxi na porodnické klinice ve Vídni. Ta byla tehdy rozdělena na dvě oddělní: I., které vedli lékaři a II., které vedly porodní asistentky. A právě I. oddělení v té době vynikalo až děsivě vysokým počtem rodiček umírajících na horečku omladnic.

Je potřeba říci, že tato klinika, jako jedna z mála, přijímala i chudé ženy, které si nemohly dovolit placenou péči. Především ale umožňovala matkám v těžké situaci dítě na klinice odložit. Mělo to ale háček. Aby dítě mohly ponechat na klinice, musel porod proběhnout přímo tam.

K bližšímu zkoumání se Semmelweis dostal v roce 1846, kdy dočasně získal místo druhého asistenta na nechvalně proslulém I. oddělení. Po jeho nástupu úmrtnost ještě více vzrostla a klesla až po jeho odchodu. Tehdy mu došlo, že příčinou smrti mladých žen byl nejspíš právě on.

Spojitost mezi úmrtností rodiček a lékaři začal více zkoumat poté, co zemřel jeho kolega Kolletschka. Při pitevním cvičení jej omylem píchl jeden z asistentů jehlou do prstu. Lékař brzy poté onemocněl a následně zemřel se stejnými příznaky, jakými se vyznačovala právě horečka omladnic.

Semmelweis došel k názoru, že ať už těhotné ženy zabíjí cokoliv, souvisí to s pitevním oddělením. Indicií byl nepříjemný zápach, který se lékařům po opuštění pitevny linul z rukou. Ani po několikanásobném umytí mýdlem nešel zcela odstranit a nejlépe se jej dalo zbavit roztoky chlóru. Maďar se tak začal zasazovat o používání chlorového vápna před každým zákrokem. Po uvedení do praxe pak počet umírajících žen opravdu výrazně poklesl.

Navzdory skvělým výsledkům si většina jeho kolegů nebyla ochotna připustit, že jsou to právě oni, kdo přímo způsobují smrt. Semmelweis navíc nebyl příliš oblíbený a svá tvrzení ani nepředložil do vědecky přijatelné podoby. Brzy začal být ve Vídni nepohodlným, a když mu vlivem toho nebyla prodloužena smlouva, vrátil se do rodné Pešti. Po zbytek svého lékařského působení se zasazoval o aplikování chlorového vápna, a to se skvělými výsledky. Na poli vědy byl ale i nadále ignorován.

V roce 1860 začal být více popudlivý a agresivní. Zda se jednalo o narušenou psychiku v důsledku sebeobviňování se nebo nějakou závažnou chorobu (spekuluje se o syfilidě), není dodnes prokázáno. Později se jeho stavy zhoršily natolik, že musel být hospitalizován v ústavu Lazarettgasse pro choromyslné. Po pouhých dvou týdnech pobytu v ústavu náhle umírá ve věku 47 let. Otázkou je, zda na následky nemoci nebo pro násilné zacházení zřízenců.

Dnes je Semmelweis znám jako průkopník z hlediska antisepse. Ačkoliv prožil většinu života sebeobviňováním, rozhodně se dá říci, že několikanásobně více lidí zachránil.

Jan Janský (1873 - 1921)

Pražský rodák, ve své době uznávaný především z hlediska psychiatrie, je v České republice velice známou osobností, avšak ve zcela jiném odvětví. Klasifikace krevních skupin. Tento Janského objev byl však vedlejším produktem, který vyplynul během zkoumání pacientů na psychiatrické klinice.

Celé to začala jedna pacientka, která si v záchvatu podřezala žíly. Jedinou možností na záchranu byla transfúze. Ta sice nebyla neznámým pojmem, ale jednalo se o velice riskantní podnik. Až příliš mnoho lidí během ní umíralo. Janský to ale přesto zkusil. Jako dárce využil manžela umírající a ta nakonec, jako zázrakem, přežila.

Později se Janský doslechl příběh se zcela opačným koncem. Malý chlapec dostal krev od vlastní matky, zákrok ale nepřežil. Matka dítěte byla v tu chvíli, z pochopitelných příčin, vystresovaná, a tak Janský dospěl k dedukci, že úspěšnost transfúze je přímo spjata s duševním klidem dárce. Za tohoto předpokladu pak rozjel rozsáhlý výzkum s nadějí, že dokáže v budoucnu objevit souvislost mezi stavem krve a duševním zdravím.

Pacientům i zaměstnancům psychiatrické kliniky začal odebírat krev. Za život nasbíral více než 3000 vzorků a, aniž by o to nějak zvlášť usiloval, systematickým porovnáváním došel k poznání, že krev se dělí na čtyři různé kategorie. Zde se pak zrodily jeho zákony o zaměnitelnosti krve, které se využívají dodnes. S duševním stavem, k jeho velkému zklamání, to ale nemělo nic společného.

Později o svém objevu přednášel Spolku českých lékařů. Ti jej ale zavrhli kvůli Janského psychiatrickému zaměření a přílišné jednoduchosti jeho výkladu. Přesto časem svoji práci publikoval, jenže ji neměl na kom praktikovat.

O několik let později propukla první světová válka. Nechal se dobrovolně naverbovat do armády a začal transfúze praktikovat tajně. O správnosti své teorie přestal být ale přesvědčen, když jeden z vojáků nečekaně zemřel poté, co obdržel darovanou krev. Dnes se předpokládá, že podaná krev byla zaměněna.

Velmi brzy po té je Janský skolen infarktem, přestává pracovat a roku 1921, v pouhých 48 letech, umírá na zástavu srdce.

Roku 1900 jistý vídeňský patolog, Karl Landsteiner, uvedl prezentaci o existenci 3 krevních skupin a v roce 1930 mu za to byla udělena Nobelova cena.

Janský, který o jeho práci neměl potuchy, došel k těmto závěrům až v roce 1907, ale s prokázáním i čtvrté skupiny, dnes známé jako skupina AB.

O tom, komu doopravdy náleží zásluhy, se dlouhodobě vedly spory. Landsteiner byl první, ale Janského práce byla přesnější a preciznější. Ničeho z toho se ale Janský nedožil a zemřel s představou, že všechny jeho pokusy byly neprůkazné.

William Harvey (1578 – 1657)

Narodil se v Anglii do bohaté rodiny a roku 1604 mu byl v Cambridgi udělen lékařský titul. Ačkoliv to nebyl jediný z jeho zájmů, velkou část svého života zasvětil především oběhové soustavě. Zastával názor, že krev nepřetržitě proudí tělem, příčinou tlukotu srdce.

Touto problematikou se zabýval již od roku 1603. Odvahu k tomu, aby o své teorii veřejně přednášel, našel však až o mnoho let později. Odporovala totiž Galénovým (římský lékař 3. století) předpokladům o čtyřech hlavních tekutinách lidského těla. Toto tvrzení bylo v době renesance stále bráno za nepopiratelný fakt, takže musel mít Harvey skutečně nezpochybnitelný důkaz, aby mohl se svým poznatkem předstoupit.

Během výzkumu vstřikoval barviva do zvířecích těl a následně pitval jejich srdce. Tím potvrdil svůj předpoklad, že krev je rozváděna po těle jedním směrem a ne střídavě tam a zpět, jak uváděl Galén. Během četných pitev přišel totiž na to, že cévní chlopně pohyb krve nazpět neumožňují. Stal se tak skutečně první doloženým člověkem, který správně popsal krevní oběh.

Roku 1616 se svými poznatky konečně veřejné předstoupil před Královskou lékařskou společnost. Výzkumu se pak věnoval ještě mnoho let, ale veřejnost jej brala v potaz jen velmi vlažně. Odporovat Galénovi bylo zkrátka nemyslitelné. V roce 1628 publikoval svoji práci Anatomické pojednání o pohybu srdce a krve, za což sklidil v tehdejší společnosti akorát posměch a dostal nálepku ztřeštěného pomatence.

Na rozdíl od výše zmíněného Semmelweise a Janského, se ale na samém sklonku života uznání přece jen dočkal. Jeho podklady byly až příliš průkazné, než aby nad nimi společnost neustále zavírala oči. Zemřel ve věku 79 let.

Dnes mu vděčíme za mnohé. Nejen za správný popis oběhové soustavy, ale také za široké poznatky z oboru embryologie. Popsal například jednotlivé fáze prenatálního vývoje a prokázal, že člověk se vyvíjí z vajíčka a ne spontánním plozením, jak se až do té doby předpokládalo.

Zdroj informaci:

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Ign%C3%A1c_Filip_Semmelweis

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Jan_Jansk%C3%BD

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/William_Harvey

https://www.youtube.com/watch?app=desktop&v=S_SBZwKMNrU

kniha Knížata krve od Gilberta Schlogela