Článek
Jednou jsem při sledování Tour de France na ČT slyšel historku o tom, jak „kdysi-kdesi“ nějaký mladík, během vesnického závodu, předjel své soupeře o celý okruh. Jen jméno závodníka mi tehdy uniklo. Splynulo prostě s ostatními komentáři.
Potom to přišlo. V předposlední etapě Tour 2020, během individuální kopcovité časovky, kdy jedou závodníci sami za sebe a nemohou se tedy spoléhat na pomoc svých týmových kolegů. Tehdy jistý Slovinec Tadej Pogačar předstihl jiného Slovince Primože Rogliče, do té doby vedoucího závodníka. Tím jej „vysvlékl“ ze Žlutého dresu lídra celkového pořadí, aby si tento dres, v následující (již nesoutěžní) etapě, sám oblékl a dojel v něm do cíle, do Paříže. A, když jsem se pak o Pogačara začal zajímat víc, zjistil jsem, že tím mladíkem byl právě on.
Touto časovkou tehdy vstoupil Pogačar nejen do historie, ale i do širokého povědomí veřejnosti. Nejenže na trati dlouhé 36 km své, téměř minutové manko na Rogliče obrátil v bezmála minutový náskok, ale také tím při svém debutu na Tour de France, tento nejnáročnější, nejstarší, a tedy i nejslavnější cyklistický etapový závod planety ovládl. A, odborníci, podobně, jako samotní závodníci, kroutili hlavou. Svět cyklistiky byl v euforii.
Sluší se dodat, že Tadej tehdy během Tour povětšinou těžil spíš z práce konkurenčního týmu Jumbo-Visma, který jel právě na Rogliče. Pogačarův tým UAE totiž nebyl zdaleka tak dominantním, jakým je dnes a v soutěži týmů (čas tří nejlepších jezdců v každém týmu v jednotlivých etapách) se ocital na konci. Přesto Tadej, dík svým individuálním výkonům, dokázal vedle celkového prvenství ovládnout hned tři etapy (Roglič „pouze“ jednu). Navíc získal současně bílý (pro nejlepšího jezdce do 26let) i puntíkatý (pro nejlepšího vrchaře) trikot.
Dnes se o Pogim mluví vesměs pouze v superlativech. Je označován jako Slovinský fenomén a mezi fanoušky i experty se vedou dokonce debaty, zda nejde přímo o nejlepšího cyklistu historie. Snad i lepšího, než samotný Eddy Merckx. Ostatně, není se co divit. Kam se Poga postaví na start, tam je automaticky vnímán jako favorit na vítězství a často následně i vítězí. Jenže…
Bohužel, navzdory obrovské popularitě nebo snad i právě kvůli ní, se jméno Tadeje Pogačara začíná zmiňovat i v negativních souvislostech. Někteří mluví/píšou o jeho až přílišné dominanci v rámci světového pelotonu, jiní zas o tom, zda si nepomáhá užíváním nedovolených podpůrných prostředků. Nebo, zda těch jeho vítězství není už přece jen dost.
Přitom, v rámci logiky věci se u profesionálního cyklisty tak nějak počítá jen vítězství. Cyklista totiž není placen jen za to, že jezdí na kole. Je placen za to, že na sebe poutá pozornost svými výkony. Že vítězí. To je podstata profesionálního sportu. Že může plně rozvíjet svůj talent, soustředit se pouze na svůj výkon a … že vítězí. Třeba i v největší světové konkurenci. A dík následné pozornosti davu a médií, poutá pozornost na své sponzory.
Zápisy do historických statistik jsou pak, s nadsázkou řečeno, jakousi přidanou hodnotou. Nakolik jsou právě tyto statistiky rovněž nedílnou součástí vrcholového sportu.
Jenže Pogačar v posledním týdnu Tour ´25, navzdory svým úspěchům, začal mluvit o únavě a náročnosti celé Tour. I když vypadal spíš znuděně, než unaveně. Přesto nakonec čtvrtý celkový triumf z Tour získal, čímž se těsně dotáhl k legendární čtyřce pětinásobných šampionů.
Jacquesi Anquetilovi, který Tour opanoval jako první celkem pětkrát, Miguelu Indurainovi jenž jako první a dosud jediný ovládl Tour pětkrát v řadě, poslednímu domácímu vítězi a rovněž pětinásobnému šampionovi Tour Bernardu Hinaultovi a již zmiňovanému, fenomenálnímu Eddy Merckxovi, se kterým je Pogi často srovnáván.
Asi jsem nebyl jediný, kdo čekal, že bude Poga v posledním týdnu letošní Tour víc útočit. Že nám předvede show, na kterou jsme u něj zvyklí. Tedy, že podobně jako vloni, zamete se svými soupeři. Jenže… Jenže!
Začalo to tím, že si ve druhém týdnu Tour a po čtvrté vyhrané etapě nechal uniknout Pyrejenský hattrick. Ani ve třetím týdnu Tour jsme se od Pogiho žádného oslnivého výkonu nedočkali. Někteří to přičítali jeho nachlazení. Například opěvovaný van der Pool musel z Tour kvůli zápalu plic dokonce odstoupit. Pogi sám se však vyjádřil, že jde pouze o týmovou taktiku - kontrolovat aktuální náskok.
Co by však nastalo, pokud by ke svým dnešním jednadvaceti etapovým prvenstvím na Tour, přidal dalších deset a začal tím reálně pomýšlet na další zápis do historických tabulek - v počtu vyhraných etap? Nejdřív se dotáhnout na Merckxe a pak trhnout Cavendishe. Co když mu právě zdrženlivost z letošní tour bude v budoucnu chybět? Ostatně, krátce před svým útlumem a po jednom z vítězství v etapě, se v podobném duchu vyjádřil i samotný Pogi.
Tak či onak, u Tadeje dříve tak patrné nadšení, jakoby bylo ve třetím týdnu Tour ´25 pryč. Jakoby. V poslední, tedy již „nesoutěžní“ 21. etapě, kterou organizátoři naplánovali přes krátké, ale prudké stoupání na Montmartre, to byl totiž opět ten „starý dobrý“ aktivní Pogačar.
Nejenže zaútočil na vítězství na Champs-Élysées (které obvykle patří sprinterům), ale dokonce tak učinil velmi riskantně na mokrých dlažebních kostkách (organizátoři poslední kilometry kvůli dešti neutralizovali), kdy mu hrozil pád a tím i zmar celkového triumfu. Zatímco…, zatímco Jonáš Vingegaard se, jako Pogiho úhlavní soupeř celé Tour, v poklidu vezl v balíku. Snad, aby měl jeho týmový kolega van Aert „klid“ na to Pogačara urvat…
Svým představením v této etapě sice Tadej své fanoušky na chvíli uklidnil, že to s jeho únavou možná nebude až tak žhavé, ale na stupních vítězů opět mluvil záhadně. Že se možná nebude ucházet ani o pátý titul… Pak se odhlásil (pravda, celkem pochopitelně, po tom co má letos za sebou) z Vuelty, která začíná za pár dní a na které čekal Jonáš „odvetu“…
Co stojí za Pogiho slovy o vyčerpání a konci kariéry se tedy dál čile spekuluje a jak je to doopravdy se my můžeme jen domýšlet. Že by to opravdu byla mentální únava? V dokumentu Netflixu z roku 2025 se dokonce zmiňuje, jak náročné je pro něj ignorovat nenávistné komentáře některých příznivců cyklistiky… Ale, co by pak musel udělat van der Pool? Pravda, ten na otravné fanoušky během závodu i plive.
Anebo (ale to už jsme ve sféře spekulací), může jít ze strany Pogačara o taktické hrátky se svým týmem, který mu (možná) začal domlouvat, aby nebyl tak dominantní? Má podepsáno do roku 2030, tedy, tak říkajíc „doživotně“, takže je sice „za vodou“, ale tím zase varianta, že by v případě nespokojenosti mohl přejít jinam, tak nějak logicky padá. A tím se mu také dost výrazně zužuje manévrovací prostor prosadit si svou.
Pravda hvězda jeho kalibru…, už si dovolil odříct i Olympiádu. Tehdy také mluvil o únavě z Tour, ale „všichni věděli“, že je to spíš truc proti rozhodnutí Slovinska, nevyslat na Olympiádu Pogiho partnerku Uršku Žigartovou. Takže, tehdy neřekl ne svému týmu, ale Slovinskému svazu cyklistiky.
Každopádně řeči o Pogiho možném konci kariéry působí vzhledem k jeho věku i vlně úspěchů, na které je, doslova jako rozbuška. Ani největší přestupy mezi WT týmy nevzbudily tolik pozornosti. Například olympijský vítěz Evenepoel jen tak vyšuměl a spíš, než o jeho přestupu do BORY (pardon Red Bullu) se psalo a spekulovalo o tom, co teď bude s Rogličem, jako dosavadním lídrem tohoto týmu.
Pro pořadatele je přitom Pogačarova účast na závodech nesmírně atraktivní. Podobně, jako to bylo (vlastně stále je) i v případě Peťo Sagana. Mít na startu takovou superstar…
Ostatně, když už je zmínka o Saganovi. Ten své sportovní výkony navíc doprovázel show, do té doby zcela nevídanou. Z jízdy na zadním kole s jednou rukou nad hlavou (ve stoupáních i během závodů) si dokonce udělal tzv. značku. Tak výraznou, že borci, kteří se jej snaží napodobovat, působí spíš poněkud komicky. Jindy se zase za jízdy, během jedné z etap Tour, uvolil podepsat jednomu neomalenému a dotěrnému fanouškovi svou knihu a tak dále a tak dále.
Moment, kdy jej z Tour 2017 neoprávněně diskvalifikovali, když útočil na šestý Zelený dres v řadě, aby dorovnal rekord (a nepřerušenou řadu) Erika Zabela, mu sice moc nepřidal, ale následně si spravil chuť dovršením hattricku světového šampiona. Což se do té doby nikomu jinému nepovedlo.
O rok později, když Zabela opravdu „dorovnal“ (a zároveň vytvořil rekord bodového zisku 477b) jej zase postihl vážný pád. Tehdy zbytek Tour nakonec dokončil (včetně dvou horských etap), ale ovázaný a trpící. Rekordní, sedmý Zelený dres (už mohlo jít o osmý) jej pak stálo viditelně více úsilí a od druhého místa jej dělilo „pouhých“ 70 bodů. Rekord tehdy sice získal, ale oproti přechozím horentním bodovým náskokům to byl spíš „debakl“. No, a pak začala Saganova kariéra nabírat pozvolný sestup.
Ještě se během ročníku 2020, pokusil na Tour získat dres osmý. Tehdy mu jej o sto bodů vzal Sam Bennet a z ročníku 2021 Sagan dokonce odstoupil. Ani rekord v počtu bodů pro triumf ve sprinterské soutěži mu dlouho nevydržel. Za tři roky, mu jej se o dva body vzal Wout van Aert. A Peťo tomu mohl z celkově devátého místa jen rezignovaně přihlížet.
Tehdy poznamenal, že van Aert by Zelený dres nejspíš vybojoval i s jednou nohou. Dlužno dodat, že van Aert byl v té době ve vrcholné formě, kdy zvládal konkurovat i top vrchařům a v soutěži o puntíkovaný dres zaostal jen o dva body za celkově čtvrtým Pogim.
Jak to tedy s Pogačarem je a co je pravdy na jeho slovech o únavě a konci kariéry? Poněkud více světla do těchto otázek nám možná vnesou zářiové závody v Kanadě nebo mistrovství světa ve Rwandě, kde se Poga chystá obhajovat titul. Byla by přitom škoda, kdyby ještě trošku nerozhýbal historii. Třeba prvním šestým triumfem z Tour.
