Článek
To jsou jen namátkou někdejší hesla ODS, ČSSD a KSČM z doby, kdy jsme mohli mluvit o tzv. hegemonii dvou stran, kdy si ČSSD a ODS vesměs „předávaly koaliční vládu“. Dokonce si chtěli upravit volební systém tak, aby svou pozici a vliv více upevnili. A tom, kdo je nalevo a kdo napravo nebylo na první pohled příliš pochybností. Tehdy jsme se dokonce mohli dozvědět, že i jídlo a pití mohou být levicové.
Podle Miloše Zemana by měl být hlavním faktorem pro rozhodování voličů stranický program. Možná přitom vychází z vlastního přesvědčení. Ve svých pamětech Jak jsem se mýlil v politice, totiž uvedl, že program někdejší Sociální demokracie údajně sepsal on sám, na svém stařičkém psacím stroji a ČSSD tedy tehdy vyhrála volby s jeho programem. Jenže, co když se s tímto tvrzením, podobně jako kdysi v politice, mýlí?
Současnost nám totiž ukazuje, že jakkoli se (snad) zdá být Zemanova myšlenka logická, pak program, který ta – která strana prezentuje, nejspíš nebude tím nejdůležitějším faktorem volebního úspěchu.
Například ANO svůj program dokonce údajně tají do doby těsně před volbami. Prý, aby ho konkurence neukradla a neoslabila tím jeho předpokládané drtivé vítězství. I z tohoto lze usuzovat, že daleko důležitějším faktorem při rozhodování voličů, „komu“ dát svůj jediný hlas, však evidentně byly a jsou osobnosti.
Lze se proto dnes, v České republice a v současné předvolební atmosféře „bez limitů“, ještě spoléhat na ono jasné a tradiční dělení na levici a pravici? Paradoxně se zdá, že na tuto strunu hraje nejvíc Babiš se svým všeobjímajícím ANO. Přestože ANO není klasickou stranou. Jde totiž stále o občanské hnutí, které je hnutím nejspíš pro svou prvoplánovou apolitičnost.
Hnutí, které Andrej Babiš pod akronymem – Akce Nespokojených Občanů založil v roce 2011, prý jako odpor proti korupci, tzv. klientelismu (na kterém své podnikání ve značné míře vybudoval) a politice tradičních stran. S jasnou myšlenkou ideálu vlády, jež má být založena na odbornících, kteří se s každými dalšími volbami NEMĚNÍ.
Přitom, právě na proměnlivosti politického prostředí a cyklicky se opakující možnosti volby zástupců do zákonodárného sboru je demokratický systém založen. Nehledě na to, že vládu jedné strany jsme tu již měli.
Nehledě na to, že ani současné příklady ze zahraničí, kdy si vládu dlouhodobě uzurpuje jedna strana, nejsou příliš lákavé a pro demokracii (po které tuzemská veřejnost v roce 1989 tolik volala) nijak prospěšné.
Babišova všeobjímající teze „všechno pro lidi“, však postupem času přerostla v jakýsi odpor. Ano odpor, ovšem proti těm nespokojeným občanům, kteří nesouhlasí s myšlenkami ANO, anebo s rétorikou samotného Babiše - „Takže, prosim vás…“ Případně, proti (údajně účelově placeným) médiím, která se nevhodně ptají na věci které jsou přece(!) každému jasné anebo rovnou šíří lži - „Takže, prosim vás…“
Přesto je to právě ANO, které asi nejvíc klade důraz na ony sociální otázky. Možná i proto, že na tuto rétoriku slyší široké masy lidí a pak u ANO hledají zastání. Ač se původně, v čele s jedním z nejbohatších podnikatelů České republiky, jevilo ANO spíš jako pravicová partaj.
Nadcházející volby se však v obecném hledisku, vlastně podobně jako ty předchozí, netočí primárně okolo dělení politiky na pravicovou a levicovou. Ani programy, pokud již nějaké jsou, nejsou tak jasně definované, aby se volič smýšlející levicově, či pravicově, s jejich obsahem výrazněji ztotožnil.
Dnes nás mají v předvolební kampani přesvědčit především anonymní hesla. Přičemž například to o odvaze Pirátů „dělat správné věci“ z minulých voleb, vystřídala další anonymní odvaha „věci měnit“, tentokrát z řad SPD. Paralelu bych nehledal.
Pouze současný premiér, se jako hlavní představitel koalice SPOLU a předseda ODS, možná tak nějak nenápadně uchýlil ke kořenům základního dělení stran, když ve svém apelu vyzývá k volbě „té správné strany“. Přestože modrou barvu ODS, vyměnil za zelenou, proti které se Václav Klaus, Fialův dávný předchůdce, tak často a tak ostře vymezoval.
I když, SPOLU také není stranou, ale koalicí a ono anonymní heslo svou hranou naléhavostí budí spíš úsměv. Totiž, která strana je „správná“? Nebo, co si představit pod onou proklamovanou změnou? Politicky je evidentně „správné“ prosadit především svůj zájem. A, to navíc stylem, že účel světí prostředky. Ostatně Tomio Okamura by mohl vyprávět.
Ten, se dokonce rozhodl vsadit na vlasteneckou notu svých nynějších spoluobčanů - shodou okolností také „vlastenců“ a burcuje především proti těm, kteří se chtějí (podobně, jako on sám) v České republice usadit, anebo nedej bože (podobně, jako on sám) uspět. Není přitom bez zajímavosti, že jeho první projekt, se kterým se do českého parlamentu dostal, skončil fiaskem. Tedy rozpadem.
V celosvětovém měřítku se přitom rozdělení na levici a pravici stále jeví jako životaschopná myšlenka. U nás se však nyní ujalo spíš afektované provolávání hesel, jejichž účelem (čím agresivnější, tím lepší) je přesvědčit lidi o prospěšnosti svého uskupení pro národ, a zároveň varovat před svým protivníkem.
Absurditě nepřidalo ani to, když současný premiér (sám vzděláním politolog, nikoli ekonom) s kamennou tváří pronesl, že pokud jeho koalice zůstane u moci ještě jedno volební období, budou v České republice platy, jako v Německu.
Takové prohlášení lze přitom jen s obtížemi brát vážně. Ostatně, pochybovačné reakce ekonomů na tuto vizi, na sebe ostatně nenechaly dlouho čekat. A, namísto toho, aby jejich názory vyvrátil a svá slova podpořil argumenty… mlčel. Nebo jeho tragikomický nákup s Nutellou.
V předvolební kampani se však objevují i obecné obavy z budoucnosti. Třeba pod „nadvládou“ NATO či EU. Tedy těch západních aliancí, ke kterým jsme se uchýlili po neblahých zkušenostech s „bratrskou návštěvou spřátelených vojsk“, jejíž výročí jsme si tento týden připomněli. Alarmující přitom je, že se Velký „Sovětský“ bratr, opět začíná rozpínat.
Celé této bizarní atmosféře bohužel nahrává i jistá neschopnost současné vládnoucí garnitury, dostatečně vysvětlit své kroky. Přestože jimi vzbuzuje nejen údiv (to v lepším případě), ale i posměch (a to je horší) anebo přímo nevoli (a to je nejhorší). I když - možná je ani vysvětlovat nechce. Radši.
A pak nastupují antisystémové alternativy, bez státotvorné koncepce, ale se „silnými“, avšak přinejmenším účelově upravenými hesly a jasnou vizí - vládnout. Alternativy, které se snaží přesvědčit potencionální voliče (a možná i samy sebe), že právě ony jsou tou „nejsprávnější“ volbou.
Navíc, „dík“ internetu a tvůrčímu potenciálu kreativců (ať již těch samozvaných, nebo těch cíleně placených) je pro běžného voliče o poznání hůře srozumitelné rozlišit, co je a co není míněno vážně - co je a co není oficiální kampaň. Ale, o to asi jde.
Nakonec se i řada politologů a komentátorů shoduje v tom, že klasické dělení na pravicové a levicové strany, či jejich program, je v současnosti spíš přežitek. Co na tom, že je politická scéna o to nepřehlednější? Pak rozhodují sympatie k jednotlivým lídrům, či k myšlenkám a rétorice, jimiž se veřejně prezentují.
A jsme zase u toho, pane Zemane; program evidentně nebude až tak důležitý. Navíc to vypadá, že levice i pravice má u nás evidentně, alespoň prozatím, volno.
