Článek
Dokonce sám mluvil o konci kariéry. A, přestože mluvil o mentální únavě, není vyloučeno, že mohlo jít o tlak na okolí. Třeba jej začali „brzdit“. Aby nebyl tak útočný. V poslední, již nesoutěžní etapě to by totiž opět Pogi, kterého známe.
Ledacos měla o jeho formě naznačit už časovka na MS, na jejíž start se postavil s vidinou možného double. Chtěl vyhrát časovku i silniční závod, podobně, jako to udělal na Olympiádě 2024 jeho rival Remco Evenepoel. Bohužel, Pogi si nedojel ani pro medaili, když mu třetí místo uniklo o jednu sekundu.
Horší bylo, že Remco časovku nejen že s přehledem vyhrál, když ostatním ujel o víc jak minutu, ale Pogačara ještě krátce před cílem předjel. Ač startoval o dvě a půl minuty za ním. Tehdy musel Poga ač skvělý tempař a elitní časovkář uznat, že na Evenepoela ten den prostě nestačil. Ostatně, ani na trati nepůsobil tak svěže…
Dík tomuto debaklu se následně začaly opět ozývat dotazy na Pogačarovu formu. Jak bude vypadat o týden později, v závodě s hromadným startem? Bookmakeři mu prý sice věřili, ale ani tak spekulace neutichly. Navíc se na start postavil i Isaac del Toro, o kterém se v poslední době mluví, jako o Pogačarově možném nástupci.
V konečném důsledku však můžeme mluvit o spektakulárním výkonu nejen u Pogačara, který závod nakonec vyhrál, ale i u Remca, jehož křivka výkonosti připomínala v průběhu samotného závodu spíš horskou dráhu.
Už z výroků Tadeje Pogačara, k rozložení stoupání na celé trase, mohla mnohé před závodem napadnout myšlenka, že chystá podobné představení, jako vloni. Kdy vyhrál svůj první titul. Tehdy také zaútočil v táhlém stoupání sto kilometrů před cílem, aby jel od šedesátého kilometru už jen sám – až do cíle.
I na letošním šampionátu Poga zaútočil… I když, zaútočil není asi to správné slovo. Spíš své tempo vystupňoval natolik, že se jej udržel jen Juan Ayuso. Ten mimochodem z Pogačarova týmu odchází, protože si myslí, že nedostává dost prostoru. Bohužel, právě při nedělním mistrovství se ukázalo, že jsou jeho ambice spíš zbožným přáním, které ovšem úplně nedosahuje jeho schopností.
Pogačarovi s del Torrem, který se ke svým týmovým parťákům z UAE dokázal přece jen ještě tzv. „docvaknout“, totiž zvládl uviset jen tři kilometry. Pak se od nich oddělil a postupně se vrátil do zbytku pole, aby nakonec dojel po boku del Torra osmý s mankem téměř sedmi minut na vítěze - svého dosavadního lídra. Snad se mu bude více dařit v menší konkurenci.
To Remco Evenepoel si od Pogačara ve své, možná až příliš velké snaze získat zde titul nejen z časovky, nechal v nejtěžším stoupání tzv. „přetočit budík“ a z Pogiho útoku vycouval ještě ve stoupání, aby se vzápětí postupně „nechal“ předjet prakticky celým zbytkem startovního pole.
Naštěstí se z toho po chvíli oklepal, nechal si vyměnit kolo, aby se následně vrátil ke skupince Pogiho nejbližších pronásledovatelů. Těm sice nakonec dvacet kilometrů před cílem také ujel, ale dostihnout Pogačara (natož jej předjet) se mu však již nepodařilo. Svou frustraci dal následně najevo v cíli, dlouhým pobytem v ústraní. Než zaraženě odešel na stupně vítězů, převzít si stříbrnou medaili.
Dnes, s odstupem, však nelze tento jeho pokus vnímat jinak než jako přinejmenším sympatický. Totiž – i ve skupině s Healym a Skjelmosem, v níž prakticky všichni spolupracovali, nebyli schopni Pogiho dojet.
Ostatně, jak se to teď jeví, tak tuto skupinku táhl právě Evenepoel, protože v okamžiku, kdy jim odjel, zbylí dva závodníci zpomalili. Healy sice Skjelmosemu v posledním stoupání před cílem ještě poodjel, ale i tak si do cíle dojel za Evenepoelem pro bronzovou medaili s téměř minutovým mankem.
Během přímého přenosu na ČT jsem dokonce zaslechl od komentátorů slova, že jsou na Pogiho kladeny obrovské nároky. Byla to nejspíš narážka na ony spekulace o Pogiho formě, které vyvstaly při sledování posledních etap Tour. Tehdy se všichni divili, jak to, že Poga již neútočí jako vloni? Tehdy měl také pohodlný náskok pro zisk Žlutého dresu… a přitom vyhrál i poslední tři etapy.
Ovšem, za tyto řeči si může Pogi (s odpuštěním) sám. Jeho pojetí cyklistiky je opravdu nepředvídatelné a svými útoky je navíc proslulý. A, když pak jede v klidu, budí to otázky, zda je v pohodě.
Bohužel, jak se celý cyklistický svět soustředil na otázku, zda Pogačar obhájí dres světového šampiona (v souvislosti s jeho výkonem v závěru Tour), zanikly jaksi další otázky. Například, jakou bude mít konkurenci. Zda se mistrovství bude účastnit Jonáš Vigegaard. Pojede van der Pool, jako někdejší šampion? Nebo jeho arcirival van Aert?
Není asi nikdo, kdo by pochyboval, že s těmito jmény (se všemi Poga závodil i na Tour), by bylo toto mistrovství ještě zajímavější. Van der Pool se však dnes soustředí spíš na horská kola, kde chce konečně „urvat“ vytoužený titul mistra světa. Jonáš jezdí prakticky jen etapáky a na Tour lační po třetím titulu. A van Aert? Ten ukončil sezonu předčasně.
Takhle můžeme jen konstatovat, že Pogiho útok sto kilometrů před cílem, v konečném důsledku nikoho moc nepřekvapil. Nepřekvapilo ani to, že nakonec vyhrál. Přestože to během závodu byly fakt nervy. A mimochodem, jel bez hodinek 😉
