Článek
Dnes je 17. listopadu a my si připomínáme události, které nás před 36 lety uvedly k znovunastolení demokracie a tím i k vydávání tvorby tohoto spisovatele. Mimochodem, před šesti lety, v den 30. výročí listopadových událostí ´89, jsem na Slovensku dostal otázku: „Co je pro mě svoboda?“. Tehdy jsem po dlouhém uvažování odpověděl; především odpovědnost.
Jako první vlašťovka, vyšly hned v roce 1990 samotné Foglarovy memoáry. Byly nazvané Život v poklusu a šlo de-facto o ryzí novinku, kterou psal Foglar na sklonku osmdesátých let na pokračování, na objednávku svého kamaráda (dnes prakticky neznámého Jiřího Punčocháře) a vycházely v podnikovém věstníku Královopolské strojírny Brno.
O jejich souborné vydání se jako první přihlásil Sokolík Silůvky, který je edičně rozdělil do dvou svazků s ilustrací běžícího chlapce od Káji Saudka na obálce. Legendární literát pak sice ještě avizoval čtvrté pokračování Stínadelské trilogie, ale nakonec zůstalo jen u myšlenky. Alespoň to tak do jeho skonu vypadalo.
Poslední relativně regulérní „foglarovkou“ se v roce 1994 stala už jen Modrá rokle, kterou musel v té době téměř nevidomý spisovatel většinově diktovat. Tomu bohužel odpovídala i literární úroveň. Přitom šlo v podstatě o „přepis“ legendárního komiksu kresleného Kájou Saudkem, jenž předtím vyšel u České speleologické společnosti ve třech dílech; Modrá rokle v roce 1984, v roce 1987 Ztracený kamarád a nakonec Jeskyně Saturn, která spatřila světlo světa už po listopadu ´89.
Mezitím se do vydávání jeho knih s výhradními právy obula Olympia. Její edice Sebrané spisy Jaroslava Foglara především „učesala“ autorovu dosavadní tvorbu a umožnila zájemcům, si řadu takříkajíc zkompletovat.
Jenže, pak už se pomalu, ale jistě, začala roztáčet kola soudů o autorská práva mezi Foglarovým synovcem a Nadací Jaroslava Foglara a s jeho knihy, myšleno příběhy, bylo možné sehnat jen v antikvariátech. I když, i tak se tu a tam objevilo „něco nového“. Nějaká ta kompilace, neb čtenáři byli po Foglarových knihách stále hladoví. Jak dospělí, kteří na jeho zakázaných knihách vyrostli, tak i děti, které je teprve objevovaly.
Jak to bude dál… aneb Kolotoč zajímavostí
V roce 2012 soud nakonec přiklepl dědictví po Jaroslavu Foglarovi (vedle majetku i autorská práva) „jeho“ nadaci. Ta původní, z roku 1996 sice už zanikla (existovala pouhý měsíc), ale to nevadilo. I vznikla tedy nová - „nástupnická“ Nadace, a to až v roce 2020. Do té doby byla ta původní „likvidována“.
V té souvislosti není bez zajímavosti, že státní vyznamenání „Jaroslavu Foglarovi“, převzalo z rukou tehdejšího prezidenta Miloše Zemana v roce 2017 Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Jakožto organizace, která nese pouze jeho jméno, měla na toto ocenění zřejmě svrchované právo. Spíš, než Foglarova nejbližší rodina…?
Skoro to tedy nakonec vypadá, jako by se Jaroslav Foglar stal (nikoli stával) už jakýmsi veřejným majetkem. Majetkem „dětí“, pro které psal. Ty už sice vyrostly, ale nyní se svému „tatíkovi“ snaží vrátit co jim „naložil“. Třeba tím, že doslova roztrhnou pytel s jeho tvorbou a budou jeho „odkaz“ rozvíjet po svém. Za čtyřicet let umlčování přeci(!) musí přijít nějaká satisfacke.
Jen nevím, co by tomu říkal sám autor. Já bych jako autor asi nebyl zrovna nadšený, pokud by mou tvorbu (a třeba i nedodělanou a třeba i ze šuplíku) někdo cizí svévolí vydával. Navíc v modifikované podobě. Anebo věci důvěrné.
Pod hlavičkou Skautské nadace Jaroslava Foglara totiž vyšly i jeho SOUKROMÉ deníky, které chtěl (prý) sám dokonce zničit. Ano, můžeme namítat, že na podobném principu (tedy, na základě osobních/intimních deníků) vznikl i celovečerní dokument o životě Miroslava Zikmunda. Jenže, ten k tomu dal svůj svrchovaný souhlas a navíc – sám se projektu účastnil. Přestože do něj autorsky nezasahoval. Jen souhlasil s nápadem svého letitého spolupracovníka Petra Horkého, kterému navíc plně důvěřoval. Jest také otázkou, zda i osobní deníky spadají do literárního fondu. No nic, nejsem právník…
Účel světí prostředky?
Majitelé autorských práv sice pod hlavičkou „jeho“ nadace „shánějí“ peníze pro dobrou věc, ale je otázkou, zda toto konání v nynější šíři není minimálně podnětem k zamyšlení. Jen u nakladatelství Albatros totiž vydávají jednu knihu za druhou. Až se v tom člověk pomalu ale jistě ztrácí. Co je ještě Foglar a co už někdo jiný? Anebo, co všechno je z pozůstalosti slavného spisovatele ještě „k mání“. Možná bude i „originál toaleťák“. Co by za něj mnozí dali?! ("Je to moc?" - Luděk Staněk)
Sběratelská vydání, Zábavné čtení, Dobrodružné čtení, První čtení, Vystřihovánky… A, to jsme jen u Rychlých šípů. Ty mimochodem vznikly jako marketingový produkt. Jako podpora prodeje Mladého hlasatele (kde vycházely na zadní stránce) a zároveň jako podpora Klubů Mladého hlasatele, jež pod křídly MH sám Foglar organizoval. Rychlé šípy vymyslel, Mladý hlasatel vymyslel… Mimochodem, nikdy nebyl šéfredaktor. Tím byl Karel Bureš. I ve Vpředu.
Jistě, pokud ještě vycházejí knížky pro děti, dá se to pochopit. Ale například souborné vydání Rychlých šípů Jana Fischera už svými rozměry i cenou, pro děti asi úplně není. Anebo, již zmiňované deníky…
Ti druzí…
Stranou přitom nechávám počiny některých současných autorů, kteří (opět pod křídly majitelů autorských práv) rozepisují (nebo spíš przní) jeho náměty. Například Zkáza Jezerní kotliny od Petra HUGO Šlika je spíš parodií (ač vážně míněnou) na původní, jinak lyrické vyprávění o kamarádství dvou chlapců… Žákův Tleskač byl sice poněkud vážnější (snad i ponurý), ale ani ten neměl s původní látkou mnoho společného. Snad vyjma některých, z originálu „vypůjčených“ postav. O významné úloze dospělých v těchto pokusech „rozvinout“ jeho romány, snad ani není třeba psát. I když je to v přímém protikladu Foglarovy tvorby.
Sám Foglar se navíc k podobným „snahám“ stavěl sice diplomaticky, ale jednoznačně zamítavě. V jednom z rozhovorů se dokonce přímo podivoval se nad tím, proč že si „jeho pokračovatelé“ nevymyslí vlastní námět ke zpracování.
Takhle mi to připadá, jako by byl dnes Foglar už doslova ždímán. Jen nevím, zda klasicky kroucením anebo přímo v odstředivce. Prvnímu způsobu by spíš odpovídal ráz „jeho“ nynějších děl a tomu druhému zase jejich množství.
No, jsou to sice výdobytky svobody, po které naši rodiče v roce 1989 tolik volali, ale s tou by měla být nedílně spojená i ta odpovědnost. Nejsem si přitom jist, zda se konání „Foglarových pozůstalých“ nedostává do jistého rozporu s morálním přesahem nebo chcete-li myšlenkami, které samotný autor svým čtenářům ve svých knihách adresoval. Ti je sice nejspíš vnímají a v podstatě berou za své, ale možná si je i poněkud nešťastně přizpůsobují k obrazu svému.
