Článek
Je 8. května 2026 a my si připomínáme 81. výročí od konce druhé světové války v Evropě. Bohužel, pozdější vývoj události nás, podobně jako prakticky celou východní Evropu, na dlouhá desetiletí zavedl do další totality. Tentokrát komunistické, která se přitom od té německé příliš nelišila. Nyní však již ke Kachyňově snímku.
Přestože je film Král Šumavy více než poplatný své době, i dnes si najde své příznivce. Nic proti tomu, jde o velmi napínavý snímek. Neměli bychom však zapomínat, že jde o předzvěst toho, co později v pohraničí tehdejšího Československa přijde. I že se situace na západní hranici v polovině 50. let mnohem více přiostřila, mimo jiné i instalací tzv. Železné opony. Tedy nechvalně proslulých ženijně-technických zátarasů.
Hlavním dramatickým prvkem snímku Král Šumavy je, vedle samotné ukázky služby někdejších československých pohraničníků i přítomnost slatí. Nebo, chcete-li, bažin. Mokřadů, které se vyznačují nestabilní půdou nasáklou vodou, jež jsou ve filmu vykresleny doslova jako smrtelná past. A jejichž nadprůměrnou znalost využívají někteří místní, k ilegálním přechodům hranic.
I hned v úvodu snímku deklarovaná věta, že po únoru 1948 začal boj o neprostupnost hranic, měla oproti předpokladům, že šlo pouze o boj proti tzv. agentům, v konečném důsledku dopady mnohem obecnější. Jednou z první aktivit, které se po únoru 1948 odehrály, bylo totiž úplné uzavření hranic, včetně zneplatnění pasů.
V hlavní roli bažiny
Přestože byla hlavní dramatická zápletka snímku založena na zdejší přítomnosti močálů, tedy rašelinišť, skuteční pašeráci je paradoxně pro přechody hranic prakticky nepoužívali, a to hned z několika důvodů.
Prvním z nich byla samotná filmová fikce, že bažinami probíhá hraniční „čára“. Ano, slatě se sice na Šumavě celkem hojně vyskytují, dokonce byly v minulosti využívány i k těžbě rašeliny, ale hranice jimi neprochází. Ostatně, není bez zajímavosti, že tvůrci snímku si ony filmové močály sami vyhloubili za pomoci bagrů. Nejspíš pochopitelně i z důvodu bezpečnosti herců. A pro kompletní dokreslení dramatického či ponurého vyznění filmu slouží i všudypřítomná a vždy přítomná mlha. Taky umělá.
Druhým hlavním důvodem, proč nebyly slatě převaděči využívány, byl pak samotný charakter rašelinišť. David Jan Žák, v knize Návrat Krále Šumavy, jež je založena na vzpomínkách jednoho z nejvýznamnějších převaděčů, Josefa Hasila, uvádí, že přes bažiny nikdo nepřecházel, protože by to byla jasná sebevražda.
Zde je však pro upřesnění důležité zmínit, že nikoli v důsledku možného utonutí, jako je to ve filmu předvedeno Jiřinou Švorcovou, ale z hlediska samotného rázu slatin.
Převaděči totiž pro nelegální přechody využívali především členitostí terénu. Kryli se ve stínu lesa, houštinami či skalami, zatímco na přehledné ploše slatě by byli snadným terčem střelby. Proč je zatýkat!?
Jakousi výjimku přitom tvořila cesta dalšího z významných převaděčů, Kiliána Nowotného, tzv. kanál 54. Toho Kiliána, jehož jméno si tvůrci filmu dokonce vypůjčili, jako emigranta a tehdy již Sudetského Němce.
Upřednostnili jej přitom právě před Josefem Hasilem, jenž byl jakýmsi předobrazem hlavního hrdiny knihy Josefa Kalčíka Král Šumavy, podle které film vznikl. Hasil byl totiž členem Sboru národní bezpečnosti. A stavět zápletku filmu na příběhu muže, jenž byl ještě coby „SNBák“ i převaděčem (a že v reálu nebyl sám), a po emigraci dokonce západním agentem – chodcem, to bylo pro tehdejší režim nemyslitelné.
Kilián Nowotny tedy slať využíval. Konkrétně Chalupskou. Ovšem jen jako zkratku. A navíc – i Chalupská slať leží asi pět kilometrů od státní hranice.
Dlužno dodat, že podobného námětu, tedy přechodů přes hraniční „čáru“ skrze močály, bylo využito v roce 1975 pro epizodu Bestie (příběhu z roku 1949), v rámci seriálu 30 případů majora Zemana.
Hrané snímky nejsou dokumenty
V první řadě je tedy nutné přistupovat k těmto snímkům (ať už filmovým, nebo televizním) jako k uměleckému dílu. Kdy si autoři pro svůj cíl vykreslit historii podle určitých představ (nebo daného zadání), realitu „poněkud“ upravili. Jako obraz své doby, nikoli historie samotné.
I dnes vznikají filmová či televizní díla, jež vycházejí z historických událostí. Tu více, tu méně kvalitní. Ať již řemeslným zpracováním, nebo věrností k dějinám. Ta první složka je spíše otázkou na náročnost koncového diváka. Ta druhá pak mírou zodpovědnosti tvůrců. Jak moc se chtějí držet historie a využívat pouze její tzv. bílá místa anebo si historii vykládat po svém.
Přestože stále platí ono okřídlené úsloví, že: dějiny jsou jen jedny, ale jejich výkladů je bezpočet.
zdroj:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12653141961-pozor-statni-hranice/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/224411058220022/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/209452801400027/
