Edvard Beneš v souvislostech pohledem Pavla Kosatíka.

Pavla Kosatíka nejspíš netřeba příliš dlouze představovat. Jako scénárista je mimo jiné podepsán i pod výpravným seriálem či spíš hraným cyklem České televize České století, jenž mapuje důležité mezníky v období Československa. Od okolností jeho vzniku až po konečné rozdělení.

Tentokrát upřel svoji pozornost výhradně na Edvarda Beneše. Diplomata ze dvou odbojů, dlouholetého ministra zahraničí, premiéra a nakonec nástupce prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Kosatík ve více než čtyřsetstránkové monografii mapuje Benešův život prakticky od rané dospělosti až po jeho poměrně smutný skon. A jakkoli neopomíná vyzdvihnout Benešovy zásluhy, stranou nenechává ani jeho stinné stránky.

Už v obsáhlé předmluvě se věnuje například Benešově úloze v otázce tzv. mnichovské dohody. V širším kontextu ji však nevidí tak jednoznačně, jak byla tehdy Benešem a dodnes je běžně interpretována.

Samotného Beneše autor představuje jako extrémně ambiciózního. Ať už jako studenta, nebo později v práci. Čtenáře přitom tak nějak automaticky napadá, kde se v Benešovi vzalo takové odhodlání? Že své práci, tedy výhradně politice, obětoval prakticky všechen svůj čas. Natolik, že si tohle nasazení u něj později vybralo svou daň v podobě kolapsu.

Vysvětlení však přijde záhy. Edvard Beneš totiž podobně jako jeho mentor T. G. Masaryk nebo kolega z odboje M. R. Štefánik pocházel ze skromných poměrů. Jeho rodiče pracovali celé dny na poli a na studie byl poslán až na přímluvu svého staršího bratra. Snad i proto se rozhodl studovat hned dvě vysoké školy, namísto jedné…

K Benešovu enormnímu pracovnímu nasazení se autor vrací ještě v závěru knihy, kdy uvádí, že Beneš byl sám o sobě přesvědčen, že úkoly zvládá lépe než jiní. Píše dokonce o jisté Benešově nedůvěře v ostatní. Víře ve svou vlastní grandióznost a neomylnost. Prý se v soukromí dokonce stavěl i nad Masaryka. Tomu by ostatně odpovídalo i Benešovo vyjednávání se Stalinem o poválečném směřování Československa, ač jej před tímto Masaryk a posléze i celá řada jeho tehdejších spojenců důrazně varovala.

Autor jej navíc místy popisuje, v podstatě jako politického intrikána, který měl navíc doslova až zneužívat svého vlivu na Masaryka coby tehdejší největší morální i politickou autoritu. Dokonce jej proti svým(!) oponentům měl až manipulovat. Podle Kosatíka prý dokázal směrem k Masarykovi vyprodukovat celé stohy dopisů, kterými se více méně jen obhajoval. Jeden měl dokonce přes 50 stran!

Je přitom s podivem, jak velký vliv Beneš na Masaryka získal. Jistě, jako diplomat byl při vyjednávání o vzniku Československa evidentně úspěšný, nehledě na jeho velké pracovní nasazení. Podle Pavla Kosatíka však byla situace dokonce až taková, že prakticky jediným, koho si Beneš v dopisech psaných Masarykovi netroufl očerňovat, byl předseda agrárníků, legendární Antonín Švehla.

Beneš dokonce předpokládal, že jaksi „automaticky“ zasedne do premiérského křesla. Podobně, jako Masaryk do prezidentského. A když na něj zůstal „pouze“ post ministra zahraničí (přestože byl ministrem zahraničí ve všech vládách ČSR, až do svého zvolení prezidentem), navrhoval dokonce Masarykovi zavést prezidentský systém. Na to však oba ani při svých zásluhách o stát neměli ani teoreticky dost velkou podporu. Nehledě na to, že Masaryk podobnou myšlenku ani realizovat nechtěl.

Vzdor léta přetrvávajícímu přesvědčení, jak byl Beneš veřejností vnímán (i dík protekci u Masaryka či zásluhám za druhé světové války), jej autor jako Masarykovi rovnocenného, a navíc jeho přirozeného nástupce nelíčí. Spíš jako úředníka. Sice extrémně pilného, avšak postrádajícího jak jasné politické cíle (ač „levičák“ byl Beneš dlouho nestraníkem), tak i výraznější vůdčí schopnosti, ale především rozhodnost. V jednu dobu prý dokonce neexistoval neoblíbenější politik, než byl Beneš.

Kniha je v konečném důsledku obsáhlou historickou exkurzí do dějin naší země, skrze konání člověka, který se významně podílel na jejím vzniku i fungování v nelehkých dobách její existence. Mimo jiné přibližuje, co bylo impulsem Benešova aktivního zapojení do protirakouského zahraničního odboje, i události, které přispěly k nastolení nedemokratického režimu v Československu v roce 1948.

V otázce, jak moc Beneš mohl anebo přímo chtěl zabránit nástupu totalitní moci, z knihy v podstatě plyne, že šlo spíš o jeho záměr. Jakkoli je dodnes oficiální verze jiná. Snad že se události „pouze“ nevyvíjely tak, jak věřil anebo spíš „doufal“. I když už jen zákaz pravicových stran v prvních poválečných demokratických volbách (ať už byly důvody jakékoli) byla zásadním ovlivněním politické soutěže.

Troufám si odhadovat, že kdo Beneše uznává, bude rázem této knihy nejspíš zaskočen. Možná i šokován. Kdo Beneše naopak spíš zpochybňuje, ten si svůj pohled upevní. Přitom je těžké uvěřit, že se všechno, co autor napsal, opravdu událo. Pan Kosatík však využívá poznámkový aparát, takže si čtenář může dohledat zdroje, kterými jsou v mnoha případech autentické archivní dokumenty. Například dopisy.

Jinak je kniha mimo jiné i ryzí ukázkou toho, že politické …“soupeření“ v období první republiky (i před samotným vznikem) si příliš a v lecčem nezadá s tím dnešním. Jakkoli je masarykovské Československo dodnes, v podstatě až nekriticky glorifikováno. Dlužno dodat, že především dík Masarykovi. Nejspíš se tak děje i proto, že byl vývoj první republiky tak brutálně přerušen. Nejdřív jednou a pak druhou totalitou.

O tom Benešovi

Pavel Kosatík, Universum 2026