Článek
Na jednu stranu se můžeme divit, jak to, že byl tento člověk dvakrát po sobě prezidentem republiky. Na druhou stranu, právě Zemanova vyjádření jsou učebnicovým příkladem ryzí demagogie. ANO, dnes to ví již znatelně více lidí, jak před léty, ale možná by neškodilo zamyslet se nad rétorikou jiných politiků. Třeba těch, kteří aktivně kandidují. Ale, nyní ke knize.
Už úvod anotace Zemanovy nové knihy stojí za to. Ale, posuďte sami; „V Prezidentském údělu Miloš Zeman jasně popisuje, že byl sice dvakrát zvolený přímo občany, ale jeho kompetence byly vymezeny ústavou, která je šitá na míru parlamentní prezidentské volbě.“
Zvláštní, že jsme podobné výroky ani kroky nezaznamenali od současné hlavy státu. Jestli ono to není absencí nutkání Petra Pavla, míchat se do věcí, které mu jako prezidentovi, nepřísluší? Petr Pavel totiž není ani bývalý premiér, ani bývalý předseda poslanecké sněmovny. Možná proto během svého výkonu prezidentského mandátu neměl dosud tendence překročit mantinely, které prezidentský úřad má. Samozřejmě, je otázkou, co bude po nedalekých parlamentních volbách.
Ovšem, zpátky k anotaci Prezidentského údělu. Mimochodem, ono slovo úděl má celkem mnohoznačný výklad. Od jiného termínu pro osud, až po dědičná práva k vládě nad státy…
„Napětí mezi těmito dvěma mantinely vytváří prostor, v jehož rámci se prezident pohybuje. Může se buď přichýlit na stranu modelu poslušného úředníka, kladoucího věnce jako Havlův automat na podpisy, nebo se odvolávat na vyšší legitimitu, danou přímou volbou, a pokoušet se rozšířit své kompetenční pole,“ vysvětluje bývalý prezident.
Vnímal snad Zeman svůj výsledek přímé volby hlavy státu, jako bianko šek od lidí, aby se pak mohl zaklínat, že VŠE co dělá, je jen a pouze vůle lidu? Ať mi Miloš promine, ale tento výklad mi přijde až monarchisticky zvrácený. Ostatně, tzv. „Zemanovu“ půlroční trucvládu Jiřího Rusnoka snad nelze vnímat jinak než jako projev svévole, kdy prezident doslova zneužil příležitosti a „postavil“ si vládu podle svých představ.
Také na výkon prezidentování Václava Havla nahlížím poněkud jinak, než jeho „ob nástupce“ Miloš Zeman. Rozhodně mi nepřijde, že by Havel byl oním automatem na podpisy, jakým jej Zeman nyní, ve své knize označuje. Ostatně, stačí si připomenout zásah Václava Havla proti Zeman/Klausově novele volebního zákona v roce 2000.
Ale, abychom se neztráceli, opět zpátky k textu nakladatele: „Miloš Zeman rok a půl po odchodu z Hradu sepsal doma v Lánech svoji poslední knihu. Účtuje v ní s nejvyšší ústavní funkcí i řadou politiků, s nimiž se během svého prezidentování setkával. Nešetří takřka nikoho, ani sebe… Poprvé se také otevřeně vyjadřuje k řadě „kauz“, které se okolo něj neustále objevují ve veřejném prostoru.“
V tomto případě by se spíš jako diplomatičtější hodilo použít slovo bilancuje. Tedy, oproti poměrně ostrému výrazu „účtuje“. Ovšem zdá se, že slovo účtuje spíš odpovídá směru Zemanových (s)myšlenek.
V té souvislosti se sluší zmínit i „jeho“ předchozí knihu Spiknutí (2024), jejíž autoři zjevně ignorují FAKT, jak fatálně selhala Zemanova prezidentská kancelář v době Zemanovy hospitalizace. Tehdy nikdo, včetně předsedy Senátu, tedy druhého nevyššího ústavního činitele, o prezidentově aktuálním zdravotním stavu nevěděl nic určitého.
Teprve až v okamžiku, kdy si p. Vystrčil z titulu své funkce předsedy Senátu PČR zprávu o zdravotním stavu prezidenta republiky u nemocnice vyžádal a bylo jasné, že Zeman napojen na hadičky úřadovat prostě nemůže, začali odpovědní činitelé zvažovat postup možností, jak případně (!) aktivovat „odvolání prezidenta, v situaci, kdy mu jeho zdravotní stav neumožní dlouhodobě vykonávat nejvyšší ústavní funkci“.
Tohle vydávat za pokus o puč, a ještě o tom sepisovat knihu, je nejen vrchol účelovosti, ale zároveň i známka toho, že lidé okolo prezidenta té teorii o spiknutí opravdu věří – což je alarmující. Navíc, takto nepodloženě rozvíjet podobné konspirace je v případě někdejšího prezidenta, předtím premiéra, a ještě předtím předsedy poslanecké sněmovny, doslova nedůstojné.
Závěrem si dovolím jeden citát z projevu Jana Vika – SPR-RSČ, z 26. ledna 1993 v poslanecké sněmovně, během volby prezidenta republiky, jenž měl směřovat k podpoře Republikánského kandidáta na prezidenta, p. Sládka. A, přestože Republikáni skončili v propadlišti dějin, ani dnes se na politické scéně neděje nic významně odlišného. Inu, evidentně – mají Republikáni své zdatné následovníky…
„Jednou jsme zvolili Václava Havla a zanikla republika. Zvolme ho podruhé a zanikne národ“ (zdroj: stenozáznam jednání PS PČR ).
