Článek
Tuhle jsem četl vtip, jehož reálný obraz je bohužel spíš hořkou pravdou. Co je horšího, než prvních sto dní Donalda Trumpa ve funkci prezidenta USA? Dalších sto dní Donalda Trumpa ve funkci prezidenta USA. No, nepopírám, že do aktivit prezidenta USA opravdu nemám co mluvit, ale rozsáhlé analýzy profesionálních analytiků, jakož i prezentace Trumpa sebe samého mi k zrcadlení tohoto vtipu v realitě přijdou více než výmluvné.
Myslím, že se to byl svého času Hynek Kmoníček, jako ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky, kdo se nechal slyšet, že jednání Miloše Zemana, jako prezidenta vyžaduje určitou (dle mého spíš značnou) dávku schopností dohadovat se, co to či ono, co v úřadě Zeman řekne a udělá, znamená doopravdy. Opět, nemám sice co hodnotit výkon prezidentské funkce pana Zemana, ale i tak si myslím, že by se nejvyšší ústavní činitel ČR měl přece jen vyjadřovat víc konkrétněji a víc diplomaticky.
Ale, to byla minulost. Dnes se dnes a denně setkáváme (pokud sledujete média) s tím, jak se mnozí vlivní, a především zodpovědní politikové předhánějí v (promiňte mi ten výraz) velkohubé rétorice, jak a co všechno zvládnou, jak všechno zařídí (dostanou-li hlas voličů) a navíc, že vlastně všechno, co dělají, dělají jen pro dobro právě voličů. Bez ohledu na reálnost jimi používaných čísel nebo argumentů.
Mimochodem, všimněte si, že u žen-političek se s takovou rétorikou příliš nesetkáváme. Snad jen u předsedkyně KSČM paní Konečné, anebo v poněkud utlumené míře u paní Schillerové. Možná je to taky proto, že žen v politice je přece jen pořád ještě málo.
No, iluze o svém národu jsem už ztratil. Ovšem, i tak mě jímá zděšení, kolik lidí, kolik z nás, je ochotno volit všelijaké (rétoricky) ostré „alternativy“. Nehledě na způsob, jakým vyjadřují své přesvědčení, že právě tito (jejich) „lídři“ jsou „ti správní“.
Jenže, kdo rozhoduje, kdo jsou to ti správní?
Před lety jsem byl přítomen debatě s jedním významným politikem, proslulým svou univerzitní rétorikou. Na otázku z mladého (a univerzitního) publika; „když už nemáme „toho“ legendárního Masaryka, koho bychom měli v parlamentu poslouchat?“ bez váhání odpověděl: „mě“. Bohužel poté, co se osazenstvo sálu od srdce zasmálo, svou odpověď udiveně potvrdil.
Jako, jeho první reakce vyzněla opravdu jako povedený žert. A, kdyby to tak vzal a pokračoval, že to vtip byl, že si přece jen každý musí udělat na politiky a to, co říkají vlastní názor…, snad bychom jej následně brali opravdu vážně. Ale takhle?
V podobném gardu si dovolím zmínit pana Zemana, který již jako prezident republiky a bývalý předseda vládní strany, na otázky, koho volit, odpovídal, aby lidé četli především programy stran. I tohle je bohužel poněkud lichý argument. Voliči přece nevolí program, ale lidi, kteří ten program prosazují. Nevolili jsme přece ODS, ale Klause. Nevolíme přece ANO, ale Babiše. Nevolili jsme přece TOP09, ale…
V této souvislosti asi není tajemstvím, že za vzestupem těch, kteří často slibují vzdušné zámky a otevřeně „brojí“ jak proti špatným médiím, tak i proti těm kteří s nimi nesouhlasí, stojí do značné míry, i když nepřímo, právě ti „slušnější“.
Ne nadarmo se říká, ač s nadsázkou, že Babišovi dělá v konečném důsledku kampaň především Fiala. Ostatně, Karel Schwarzenberg se po své prohře ve volbách prezidenta republiky 2013 vyjádřil v tom smyslu, že si uvědomuje, že si za svou prohru může sám, protože měl být vůči Zemanovi mnohem tvrdší. Přestože to nebyl jeho styl.
