Článek
Kolem pracovního práva se v Česku nyní vede bouřlivá debata. Středem pozornosti je takzvaný švarcsystém – fenomén, který se dotýká velkého počtu pracujících i samotné státní kasy.
Po přečtení některých článků jsem si musela k věci zjistit řadu podstatných skutečností, abych se dokázala zorientovat v tom, co se vlastně děje, proč se pravidla mají měnit a jaké to může mít dopady na nás obyčejné lidi. Informace, které jsem si k tématu načetla, jsem se rozhodla v této upravené podobě sdílet, aby se čtenáři v problematice neztráceli a nemuseli si všechny podstatné informace sami složitě vyhledávat.
Co je to švarcsystém?
Představte si člověka, který chodí každý den do stejné kanceláře či dílny, má pevnou pracovní dobu, firemní počítač a plní úkoly podle pokynů jednoho šéfa. Oficiálně ale není zaměstnancem. Místo klasické pracovní smlouvy má živnostenský list (IČO) a firmě za svou práci každý měsíc posílá faktury.
Právě tak může vypadat takzvaný švarcsystém. Rozhodující přitom není samotné IČO ani fakturace, ale skutečný způsob, jakým člověk práci vykonává.
V praxi se můžeme setkat s různými situacemi. Někdo si spolupráci na IČO dobrovolně zvolí, protože mu vyhovuje větší samostatnost a finanční podmínky. Jiný člověk ale hledá běžné zaměstnání s jistotami a firma mu v podstatě dá nůž na krk: „Buď budeš pracovat na IČO, nebo tě nevezmeme.“
A právě v tom vidím zásadní rozdíl. Svobodná volba podnikat je něco jiného než situace, kdy člověk fakticky pracuje jako zaměstnanec, ale zaměstnavatel mu odmítá poskytnout odpovídající pracovní smlouvu se vším, co k ní náleží.
Co přináší navrhovaná změna zákonů?
Babišova vláda předložila návrh novely zákoníku práce, který mimo jiné mění dosavadní definici závislé práce, tedy základní hranici mezi zaměstnáním a samostatným podnikáním.
Podle kritiků může nová definice výrazně zúžit okruh situací, které bude možné považovat za nelegální práci. V praxi se proto obávají, že některé dosud problematické formy švarcsystému bude mnohem obtížnější postihovat.
Nejde tedy jen o kosmetickou úpravu několika paragrafů. Změna může ovlivnit, jak budou úřady posuzovat skutečný pracovní vztah mezi firmou a člověkem, který pro ni pracuje na IČO.
Podle kritiků návrh oslabuje možnosti státu odhalovat a postihovat zastřené zaměstnávání. Ministerstvo naopak tvrdí, že chce pravidla zpřesnit a zachovat postih skutečného švarcsystému.
A právě v tom spočívá jádro současného sporu.
Proč to ministerstvo práce a sociálních věcí v čele s Alešem Juchelkou dělá?
Představitelé ministerstva odmítají, že by cílem návrhu bylo legalizovat švarcsystém. Argumentují především třemi oblastmi: jasnějšími pravidly, moderním trhem práce a požadavky Evropské unie.
Současná právní úprava je podle nich nejednoznačná a firmy žijí v nejistotě, co ještě legální je a co už nikoli. Nová definice má přinést jasnější vodítka pro posuzování jednotlivých pracovních vztahů.
Rozvíjí se také platformová ekonomika. Například kurýři a řidiči pracující prostřednictvím aplikací často vyžadují větší volnost a flexibilitu při organizování své práce.
Novela zároveň reaguje na evropskou směrnici o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím digitálních platforem. Kritici však upozorňují, že český návrh v obecné rovině může působit spíše opačným směrem, protože vedle ochrany pracovníků platforem mění i obecnou definici závislé práce.
V čem je hlavní problém a riziko pro lidi?
Kritici z řad ekonomů, odborů a dalších odborníků varují před dvěma zásadními problémy: možným miliardovým výpadkem příjmů veřejných rozpočtů a ztrátou pracovních jistot pro slabší zaměstnance.
Klasický zaměstnanec a jeho zaměstnavatel odvádějí státu daně a povinné pojistné. Osoby samostatně výdělečně činné mají odlišný systém zdanění a odvodů, který může být při srovnatelném příjmu výrazně výhodnější.
Pokud by firmy ve větším měřítku začaly nahrazovat zaměstnance živnostníky, mohl by stát přijít o značné příjmy. Některé odhady ekonomů a odborů hovoří dokonce o desítkách miliard korun ročně.
Tyto peníze by pak mohly chybět ve veřejných rozpočtech, ze kterých se financují důchody, zdravotnictví, školství a další veřejné služby.
Druhým, podle mého názoru ještě citlivějším problémem, je samotné postavení lidí na trhu práce.
Pokud zaměstnavatelé získají větší prostor pro využívání spolupracujících živnostníků, mohou začít častěji tlačit i běžné řadové pracovníky (v administrativě, službách či dělnických profesích) do podnikání na IČO.
A co to může znamenat pro samotného člověka?
Může přijít o placenou dovolenou, ochranu poskytovanou zákoníkem práce, jistoty spojené s nemocenským pojištěním zaměstnanců, ochranu při ukončení pracovního poměru nebo nárok na odstupné za zákonem stanovených podmínek.
Najednou tak člověk nese mnohem větší odpovědnost a riziko sám, přestože fakticky pracuje stejně jako jeho kolega vedle něj, který má klasickou pracovní smlouvu.
A právě to považuji za velmi nebezpečný směr. Ne každý má totiž dostatečně silnou vyjednávací pozici, aby si mohl svobodně vybírat, za jakých podmínek bude pracovat.
Existuje jiná, bezpečnější cesta?
Firmy oprávněně žádají větší flexibilitu, protože potřebují reagovat na nedostatek pracovní síly i proměny trhu práce. Podle odborníků se to však dá řešit i bez toho, aby stát zbytečně oslaboval veřejné rozpočty a lidem odebíral pracovněprávní jistoty.
Mezi možné alternativy patří úprava odvodového zatížení tak, aby se snížil rozdíl mezi náklady na zaměstnávání a podnikáním, a zároveň skutečné rozšíření flexibility v zákoníku práce. Česko má poměrně vysoké zatížení práce odvody.
Pokud by stát dokázal snížit náklady na zaměstnávání a především nastavit spravedlivější a vyváženější podmínky, firmy by neměly tak silnou finanční motivaci nahrazovat zaměstnance v klasickém pracovním poměru spolupracujícími živnostníky pouze kvůli úspoře na odvodech.
Inspiraci lze hledat také v zahraničí, například v Německu, kde mají propracovaný systém rozlišování mezi skutečným podnikáním a závislou prací. Ani tam ale problém takzvané falešné samostatné výdělečné činnosti nezmizel. Rozhodující je především skutečný obsah pracovního vztahu, nikoli název smlouvy.
Stát může také usnadnit zakládání částečných úvazků, sdílených pracovních míst nebo zjednodušit administrativu při krátkodobých výpomocích (brigádách). Firmy by tak mohly pružněji reagovat na své potřeby, ale stále v mezích klasických zaměstnaneckých vztahů.
(Poznámka: Často diskutovaná možnost snadnějšího propouštění bez udání důvodu s vyšším odstupným, inspirovaná například dánským modelem, se do českého zákoníku práce nakonec nedostala. Přijaté změny byly mnohem mírnější a týkaly se například prodloužení zkušební doby nebo změny počátku běhu výpovědní doby.)
Kam až nová pravidla práce posunou český trh?
Debata o švarcsystému ukazuje věčný střet zájmů. Na jedné straně stojí touha firem po levnější a flexibilnější pracovní síle, na druhé straně potřeba státu vybírat peníze do rozpočtu a chránit zaměstnance před zneužíváním jejich slabšího postavení.
Bohužel se zdá, že v České republice opět směřujeme k typickému scénáři. Místo toho, abychom si vzali příklad z okolních zemí, jako je Německo, kde se snaží systém průběžně vylepšovat, narovnávat podmínky a hledat rozumnou rovnováhu, raději vymýšlíme vlastní, podle mého názoru nekoncepční řešení.
Přestože máme k dispozici jak zkušenosti ze zahraničí, tak odborné analýzy i varovné hlasy domácích odborníků, pouštíme se do změn, které mohou ohrozit nejen příjmy státního rozpočtu, ale především sociální jistoty obyčejných lidí. Ostatně ani současná situace na pracovním trhu není příliš povzbudivá. Podle průzkumu STEM z roku 2026 se 76 % zaměstnaných osob cítí z práce alespoň občas vyčerpáno a 72 % ji považuje za stresující. Průzkum JobsIndex společnosti Alma Career zase ukazuje, že přibližně 40 % pracujících je v práci frustrovaných a bez motivace. Navíc 70 % lidí má finanční rezervy maximálně na tři měsíce a více než pětina nemá žádné. To podle mého názoru jen podtrhuje, jak důležité jsou pro obyčejné lidi pracovní a sociální jistoty.
A to mě na celé věci znepokojuje asi nejvíc. Místo hledání rozumného kompromisu mezi potřebami zaměstnavatelů a ochranou zaměstnanců se pouštíme do legislativního experimentu, jehož možná negativa přitom odborníci i zkušenosti ze zahraničí již nyní poměrně jasně pojmenovávají. Přesto jejich varování nejsou brána dostatečně vážně.
Ve výsledku tak hrozí další legislativní „kočkopes“, který místo vyřešení jednoho problému může otevřít několik dalších.
Kam až tento experiment může dojít, nám ukážou nejbližší měsíce.
Zdroje:
