Článek
Anglie poloviny osmnáctého století se chopila myšlenek osvícenství a postupnými kroky modernizovala společnost, kterou nebylo třeba přeskládat od kořenů ohněm revoluce, ale jen učesat. Británie byla moderní společností, spojení monarchistických tradic s voleným parlamentem, svoboda vyznání – to vše představovalo v tehdejší Evropě to nejlepší z možného. Britům imponovaly myšlenky osvícenství a dokázali je dokonale začlenit do stávajícího životního stylu. Dodržování zavedených pořádků, vláda práva, zdvořilé způsoby, hospodářský pokrok, racionální reformy a důraz na neporušitelnost osobní svobody. Britské sebevědomí rostlo v této době právem. V anglické společnosti panoval řád, její vývoj měl směr a její vyšší vrstvy ješitně vystavovaly na odiv svou příslušnost ke vzdělané, kulturní a svobodymyslné společnosti. Zatímco její příslušníci při veřejných čteních obdivovali myšlenky osvícenců a s nadšením sledovali pokroky ve vědě, jejich týdeník Review, který vydával dnes slavný Daniel Defoe, jim k rannímu čaji servíroval černošský služebník, otrok.
Konzervativní anglikánská církev sice hlásala, že správný křesťan měl dojít spásy pomocí morální bezúhonnosti a konání dobrých skutků, ale na její vztah k otroctví to žádný vliv nemělo. Vždyť se přece jednalo o systém, který je zakotvený již ve Starém zákoně. V knize exodus Mojžíšův zákon sice chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem či stanovil, že pokud pán poškodil zrak nebo chrup otroka, byl povinen ho jeho pán jako kompenzaci propustit, nicméně hierarchii pán – otrok, stanovil jasně. Tento systém je tradicí, která se historií civilizovaného světa táhne od předantických dob, provází kolébku naší civilizace od starověkého Řecka a Říma a neměli s ní problém ani velcí mudrci antiky, ke kterým se v mnohém osvícenství obracelo.
Psala se 30. léta 18. století, když George Whitefieldem společně s bratry Johnem a Charlesem Wesleyovými založili na oxfordské univerzitě náboženský klub, který byl označován jako metodisté - kvůli jejich pečlivému studiu Bible. Wesleyové i Whitefield cestovali a kázali v Británii a i v Severní Americe. Opustili složitou teologii, prosazovali mysticismus a víru postavenou na emocionálním prožitku. Byli zaměření na věřící z nižších společenských vrstev a byli otevřeni i konvertitům tmavé pleti. Představitelé anglikánské církve se báli narušení a ohrožení stávajícího společenského řádu a snažili se tento nový proud potlačovat (nebyl ve skutečnosti jediný, dalším významným byli třeba angličtí evangelíci).
Tyto proudy se společně s tzv kvakery, což bylo další rebelující náboženské hnutí, staly základem pro abolicionismus. To již bylo politické hnutí, které přímo bojovalo za zrušení otroctví. V roce 1772 došlo k soudnímu procesu s Jamesem Somersetem. Jeho verdikt ovlivnil další směřování celé problematiky. Malá odbočka. Nutno podotknout, že Britové se v otázce otroctví, při bližším pohledu, jevili jako velmi pokrytečtí. Britské právo za sebou mělo například takové precedenty, jako ten od Johna Holta již z počátku 18. století, kde se praví: „ve chvíli, kdy černoch přijde do Anglie, stává se svobodným: člověk může být na anglické půdě nevolníkem, ale ne otrokem“. Jindy zase prohlásil, že obecné právo „nepovažuje černochy za odlišné od ostatních lidí“, že „žádný člověk nemůže vlastnit jiného jako majetek“ a že „podle anglického práva neexistuje nic takového jako otrok“, přesto však otroctví, které se maskovalo za služebnictví, v Anglii samozřejmě existovalo. Ano, jistě bylo obecně kultivovanější podoby než to, které ti samí páni běžně provozovali v koloniích, ale bylo.
Zpět k Jamesovi Somersetovi. 22. června 1772, si veřejnost mohla vyslechnout rozsudek: „Moc pána nad jeho otrokem byla a je odlišná v odlišných zemích. Otrocký stav je takové povahy, že je nemožné, aby byl zaveden z jakýchkoli důvodů, ať už morálních či politických, ale pouze pozitivním zákonem, který zachovává svou platnost dlouho poté, co jsou všechny důvody, příležitosti i samotná doba, pro kterou byl vytvořen, vymazány z paměti. Je tak ohavný, že nic jiného nemůže být trpěno k jeho podpoře, než pozitivní zákon. Nehledě na jakékoli nepříjemnosti, které mohou vyplynout z rozsudku, nemohu říci, že je tento případ povolen nebo schvalován právem Anglie, a proto musí být tento černý muž propuštěn.“
James Somerset, který utekl svému majiteli, tak nebyl vydán zpět na Jamajku a události se velmi zvolna daly pohybu. (Mimochodem, i tento precedens pochází již z knih Mojžíšových. Poslední kniha Tóry, Deuteronomium, přímo říká, že pokud otrok uteče, získává azyl a nesmí být vrácen svým pánům.) Soudce Mansfield se zachoval šalomounsky. Liberální veřejnost byla rozsudkem nadšena, Angličanům opět zvedl sebevědomí, jakožto morálnímu národu, ale na stav otroctví v Britských koloniích tento rozsudek žádný vliv neměl. Vždyť na otroctví, tam za kanálem a ještě dál, závisel blahobyt Anglie, její vliv a bohatství. Co však tento rozsudek zažehl, byl veřejný zájem o otázky otroctví. Abolicionismus se stal veřejným názorovým proudem a po nějaké době se stal i silným proudem politickým. Za zmínku stojí minimálně dvě jména: John Newton a William Wilberforce. (doporučuji skvělý film Amazing Grace) Wilberforce (člen parlamentu Spojeného království) si v říjnu 1787 zapsal do deníku: „Všemohoucí Bůh přede mě položil dva velké cíle, potlačení obchodu s otroky a reformu mravů.“
Abolicionisté pojali otroctví jako nemorální a v rozporu s křesťanskými hodnotami. Etika a původní křesťanské hodnoty se staly jejich základními argumentačními stavebními kameny. Jako emblematickou ukázku protiargumentu můžeme zmínit třeba slova Stephena Fullera, vlivného lobbisty se zájmy na Jamajce, který na začátku roku 1788 napsal: „Proud popularity jde proti nám, ale přesto věřím, že zdravý rozum je s námi, a ač se zdáme zkaženými v porovnání s těmi abolicionisty, moudrost a politika této země nás ochrání.“
Ten příběh byl ještě dlouhý a bolestný, plný zvratů a provizorních řešení. Zákon o zrušení otroctví (Slavery Abolition Act) začal platit od 1. srpna 1834. Jeho celoživotní podporovatel, William Wilberforce, zemřel o rok dříve a naplnění svého snu se tak nedožil.
Co si z této historické paralely vzít do dnešních dnů?
Pomineme-li ekonomické důvody, kvůli kterým se primárně následný proces tak táhl, tak tu stejně jako dnes proti sobě stály hodnoty morálně etické, oproti takzvané moudrosti, tradici a zdravému rozumu. Stejně tak jako dnes, proti sobě stáli konzervativci a liberálové. A v úplném finále se v obou případech jedná o jednu jedinou věc. O stejné právní postavení jednotlivce ve společnosti. Stejně jako dnes celý proces provázely návrhy, které představovaly pokrytecký kompromis. Stejně tak, jako dnes, se díváme na otroctví jako na hodně tmavou a velkou kaňku na obraze naší civilizace, tak se jednou budou naši potomci dívat na zákaz něčeho tak přirozeného, jako je manželství pro všechny – což není nic jiného než právní ochrana těch, jenž do svazku vstupují, a jejich dětí (a je úplně jedno, že to nejsou potomci genetičtí – viz třeba adopce, umělé oplodnění spermiemi dárce atd.).
Stejně tak, jako nám dnes přijdou hloupé a pokrytecké argumenty tehdejších zastánců otroctví, budou našim potomkům připadat argumenty dnešních odpůrců v parlamentu. A stejně tak, jako se zrušením otroctví nezhroutila západní civilizace, tím že přišla o tradici, o které mluví i Starý zákon, nezhroutí se ani zavedením práva manželství pro všechny. Naopak, stejně tak, jako naší civilizaci prospělo zrušení tradice pocházející ze světa, který byl formován úplně jinými sociálně kulturními rámci a který dnes můžeme nahlédnout jen skrze hodně husté závoje času, prospěje naší společnosti i odmítnutí dalšího z předsudků, který o naší společnosti vypovídá jen jedno jediné. Že před právem jsou si všechna zvířátka rovna, ale některá jsou si rovnější.
Zdroje:
VAN CLEVE, George, „Somerset’s Case“ and Its Antecedents in Imperial Perspective. In: Law and History Review 24, 2006
Abolition: A History of Slavery and Antislavery by Seymour Drescher
