Hlavní obsah
Názory a úvahy

O spravedlivém míru Matěje Stropnického a mírovém summitu Andreje Babiše

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Wikipedia - https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudety#/media/Soubor:RČs._Poměry_národnostn%C3%AD.jpg
15. 1. 0:00

Mír bychom si přáli všichni. Otázka zní, jak k němu dospět.

Článek

Předem se omlouvám laskavému čtenáři, že to ke Stropnickému a Babišovi vezmu trošku zajížďkou…

Nikdy jsem ve vztahu k naší republice netrpěl žádným přehnaným resentimentem. Možná i proto, že v dobách, kdy jsem si začal uvědomovat, že žijeme v nějakém státě, vládla normalizace a já jsem ve vztahu ke své zemi pojal přesně jeden záměr. Zmizet z ní, hned jak mi bude 18. Začal jsem kvůli tomu studovat školu, která mě nebavila, ale jako na málokteré se tam daly studovat mimo ruštiny další dva jazyky. Náš tehdejší rodinný přítel, který brázdil moře na Československé lodi (ano, Československo mělo námořní flotilu), mi slíbil, že hned po škole mi tam zajistí místo stevarda. No a já si pak v klidu vyberu ten svůj přístav…

Čtyři roky, kdy jsem opravdu trpěl na střední hotelové škole, byly ve finále úplně k ničemu. Z němčiny a francouzštiny si nepamatuji nic a ve čtvrtém ročníku přišla sametová revoluce. Ačkoliv to byl pro mne čas naděje, kterého jsem se účastnil velmi aktivně v roli předsedy stávkového výboru na naší škole, na některé znepokojivé obrázky vzpomínám dodnes. Jezdili jsme tenkrát po republice a besedovali s lidmi, kteří vůbec neměli ponětí, co se v Praze děje. Byla to první studená sprcha, co se mého mínění o mnohých lidech v naší společnosti týče. Nadávky, urážky, strach. Mnohokrát nás lidé na malých městech obcházeli obloukem, křičeli na nás, že jsme děti a že se máme učit, a ne někde demonstrovat, a že o životě víme *ovno.

Pak se stal zázrak. V čele naší země stanul skutečný prezident. Jediná osobnost na tomto postu v celé historii republiky, která mohla být považována za skutečného nástupce jejího zakladatele. Silou své osobnosti dokázal Václav Havel i v obyčejných lidech znovuprobouzet ztracené ideály. A já upadl do konejšivého pocitu, že vlastně všichni jen spali spánkem strachu, a že z něj právě byli probuzení.

Ihned po přestřihnutí hraničních drátů jsem začal cestovat. Rakousko, Německo (to západní), Itálie, Francie… a prakticky ihned jsem si uvědomil, že se ve všech těchto zemích cítím jako doma. Že sice mám tu naší kotlinu, která právě procitla do jara, rád, ale pocit společenské sounáležitosti jsem paradoxně zažíval jinde. Uvolněnost, péče o společné prostředí (opravené a opečovávané domky, domy, zahrádky, vztah k tomu, co si třeba farmáři v Itálii vypěstovali ad.), tolerance k různým podivínům, umělcům a obecně lidem, kteří zrovna nezapadali, otevřenost (každý se s námi chtěl bavit, stopem se po Evropě dalo cestovat rychleji než dnes autobusem), množství národností v ulicích evropských metropolí – to vše mě jako mladého člověka velmi zaujalo. Také jsem začal znovu přemýšlet. Jak je možné, že jsme měli nakročeno stejným směrem, a pak jsme si sami v roce 1948 vybrali cestu na druhou stranu? Uzavřel jsem v sobě toto přemýšlení tím, že jsme museli, že to vše bylo dirigováno z Ruska a domluveno světovými mocnostmi a volby byly zmanipulované. Měli jsme přece všechny ty Horákové, Mašíny, Patočky, Havly – oni byli tou skutečnou duší národa, která jen ze strachu spala.

Nebylo tomu tak. Dnes vím, že tady byli vždycky. Před válkou prakticky uštvali Čapka, ve 39. vítali na Václavském náměstí se vztyčenými pravicemi protektorátní vládu, po válce nás s nadšením nasměrovali do rudé zadnice, vraždili, zatýkali a jinak ostrakizovali ty, kteří s tím nesouhlasili, po nocích psali angažované dopisy na podporu vraždy Milady Horákové, aby se  po omylu pražského jara mohli nechat radostně normalizovat, točit a sledovat Ženy za pultem a Honzu Zemana, plivat na máničky a na konci roku 89 vysvětlovat studentům, že si neváží výhod socialistické společnosti a že mají držet hubu a učit se.

Foto: Vojenský historický ústav

Agitační leták k účasti na doplňovacích volbách do Říšského sněmu, 1938

Pak se zdálo, že na chvilku zmizeli. Možná se styděli. Svět tleskal Havlovi a oslavoval jeho poselství humanistických ideálů. Nebylo to prostě cool.

S nástupem Klause do prezidentského úřadu se pomalu začala atmosféra měnit. Jeho hradní zahraniční politika, která byla v rozporu s tou vládní, začala pomaličku legitimizovat hlasy těch, kteří pár let raději mlčeli. Klaus byl prvním prezidentem, který začal za pomoci svých poradců do světa šířit tzv. alternativní pravdy. A když to nedělal sám, tak nechal jen své nejbližší, aby to dělali za něj, aniž by se snažil, jakkoliv jejich konspirační teorie regulovat. Mnozí to tenkrát neviděli, ale stačí snad říci jedno jediné jméno – Petr Hájek. Ano, bylo to ještě takové, z dnešního pohledu, nesmělé koketování se světem konspirací a lží. Ti, co to viděli, dnes nejsou vůbec překvapeni tím, k jakému názorového spektru se dnes pánové Klaus a Hájek hlásí.

Svět alternativních pravd, podepřený arogantní hradní politikou, zcela odtrženou od té vládní, vulgaritou, neskrývaným zesměšňováním organizací zodpovědných za bezpečnost vlastního státu atd. ve společnosti však zcela legitimizoval až jeho nástupce. Velmi důležitý je poznatek, že vítr v případech obou prezidentů foukal z jediného směru. Z Ruska. Dezorientovaná a frustrovaná mlčící masa měla konečně svou legitimní oporu v patrech nejvyšších. Konečně dostala oficiální stavební povolení, aby si mohla vybudovat vlastní kamenný dům v dobré čtvrti. Tento dům má jakési dvě patra, jejichž nájemci se občas potkají na společné schůzi SVJ anebo při venčení psů.

Prakticky všichni obyvatelé přízemí tohoto domu, spojení největším vynálezem závěru minulého století, podpořeni a legitimizováni dalšími novými politickými „osobnostmi“ stáli letos na náměstích a oslavovali svátek založení republiky pokřiky o diktátu Evropské unie, fašismu na Ukrajině a důležitosti kamarádství s novodobým Hitlerem. (Btw zakladatel státu, jehož vznik slavili, jenž prosazoval nutnost realizace myšlenky širšího evropanství a pevného ukotvení České republiky v západních společenstvích, by je z Václaváku hnal svým jezdeckým bičíkem.)

Obyvatelé zvýšeného přízemí stojí buď trošku stranou hlavního davu, anebo raději zůstávají doma, aby si příliš nezadali. Ambice těchto lidí jsou vyšší. Nechtějí svůj život trávit s transparenty na náměstích. Ostatně, většinou tam ani sociálně ekonomickým statusem příliš nezapadnou. A proto se místo transparentů vždy raději chopí pera, aby obyvatelé přízemí měli nějaké další noty pro své další transparenty. Tyto transparenty pak mohou pomoci pisálkům vyšplhat po společenském žebříčku o další patro výše, aniž by se úplně zamazali a dav bude jásat, protože nápisy na roztrhaných krabicích budou posvěcené ještě z vyššího patra. Symbióza, o které se žádnému předsedovi SVJ nikdy ani nesnilo.

Stropnického (zjednodušuji, signatářů je více, ale to pro účely tohoto textu to není podstatné) mírové poselství není ničím novým. Jeho argumentace se opírá o úplně stejné ideový základ, jako se opírala ta pánů Daladiera a Chamberlaina, když se vydali na konci září roku 1938 jednat do Mnichova s Hitlerem a jeho věrným přisluhovačem Mussolinim. Ten vzorec je doslovný. V zájmu míru obětujeme kus země národa, jehož zástupce jsme ani nepozvali, a necháme agresorovi kus zabrané země. A protože nechceme vypadat jako zrádci a jde nám o mír spravedlivý, tak se vzájemně ujistíme, že agresor má na ten zabraný kus historický nárok a že je tak činěno v rámci zachování přirozeného obrazu světa (rozuměj – světa, kde vládnou velcí kluci a ten menší musí držet ústa).

Toť vše, zbytek je omáčka pořádného rare stejku, jejímž účelem není nic jiného než zamlžit podstatu sdělení.

Epilog

Pokud dnes Babiš mluví o tom, jak začne se svým kamarádem Macronem zařizovat mírový summit, nemluví o ničem jiném. Zatímco Francie má v tomto ohledu historickou tradici, z hlediska naší země by se jednalo o zradu rozměrů antické tragédie, ve které bychom ukázali světu, že jsme opravdu národem spíše Emanuela Moravce než TGM.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz