Ukrajina. Nedopadne to dobře. Otázkou už je pouze, jak moc špatně

V ne tak daleké době budeme čelit jednomu katastrofálnímu zjištění. Ukrajina nevyhraje. Vzápětí na to budeme čelit důsledkům této skutečnosti a ty se mohou stát opravdovou noční můrou. Pořád nám totiž nedochází, že současné konflikty nejsou zdaleka jen konflikty nacionálními, ale hlavně civilizačními. Pojďme se však nejdříve podívat, o co se opírá první ze dvou vyřčených stanovisek. Pokusím se, v nějakém příčetném rozsahu, načrtnou celkový obraz ne příliš optimistické skutečnosti. Pro snadnější orientaci bude mít obraz několik hlavních oblastí.

Západ není schopen naplnit své sliby v dodávkách zbraní na Ukrajinu. Ukázalo se, že válka postavená na technologiích, které umožňují poměrně dokonalý dohled nad bojištěm, schopnost přesných úderů pomocí dronů a naváděných střel v kombinaci s vynikajícími systémy PVO (kterou radikálně vylepšili od počátku války i Rusové), se následně vyvine ve válku, kde stejně jako v těch historických, vítězí dlouhodobá početní převaha – lidská a dělostřelecká. Nutno si také přiznat, že tento způsob války je udržován hrozbou překročení tenké červené linie v podobě využití jaderných zbraní. V tom zásadním, tedy v dlouhodobých hrubých počtech má Rusko navrch. Ukrajina dostala příslib kolem milionu dělostřeleckých nábojů a dostala jich 300 000. Tedy necelou třetinu. Zatímco Rusko najelo na válečnou ekonomiku, která znamená schopnost produkovat ohromné množství munice, západní bankéři stále považují investice do vojenského průmyslu za rizikové a neposkytují potřebné úvěry zbrojařským firmám, které by – i z čistě komerčních zájmů – byly schopné potřebnou produkci zajistit. Evropa si také uvědomuje, že bude muset doplnit zásoby sama. Dodávky vyspělých technologií pak narážejí na dva faktory, které proces brzdí. Nutnost zaškolení lidského personálu a jejich nedostatek. Druhým zmíněným početním faktorem je lidská bojová síla. S tou Ukrajině, až na „zanedbatelné“ množství různých dobrovolníků, či jejího zaškolení, západ nepomůže.

Se surovinou jménem člověk nikdy Rusko nemělo problém. Jeho „nas mnogo“ má při pohledu na bojiště ve východní a jižní Ukrajině vizuální rozměr hollywoodských hororových blokbasterů. Nejen z nedávno zveřejněného rozhovoru se členy ruského oddílu Sibiř, bojujícího na straně Ukrajiny, můžeme odvodit, že v Rusku dochází ke skryté etnické genocidě obyvatel, kteří mají tu smůlu, že nepatří mezi etnické Rusy, ale velký medvěd je historicky vzal pod svou ochranu. Jakuté, Burjaté a další. Jeden z dotázaných v rozhovoru říká. „Na dvěstěšedesátdva mrtvých Burjatů přijde jen dvanáct Moskvičů. To je přeci jasná genocida.“ Tato čísla jsou považována za naprosto reálná i v západních vojenských think tancích. Naproti tomu zde máme, přes všechnu nesmírnou statečnost, kterou si ze svých teplých gaučů vůbec nedokážeme představit, klesající ochotu umírat i v řadách ukrajinských branců. Server Investigace.cz nedávno zveřejnil rozhovor s jedním z převaděčů, kteří zprostředkovávají nelegální přeshraniční převody ukrajinských mužů, na které se na Ukrajině vztahují podmínky všeobecné mobilizace. Práce má spoustu. Byznys je to také slušný. Utíkají jak ti, co již na frontě byli, tak ti, kteří zatím ne. Je to pouze jeden z kanálů, jak se dostat z válkou zmítané vlasti pryč. Jen v ČR je tento trend neúprosně vidět na číslech. Zatímco loni tvořili muži v branném věku asi desetinu uprchlíků, dnes je to čtvrtina. Celých 93 000 mužů. Kolik je jich navíc v šedé zóně si nikdo neodvažuje odhadovat. V ostatních evropských státech je tento trend podobný. Můžeme tedy s určitostí hovořit minimálně o nižších statisících bojeschopných mužů, kteří se rozhodli nebojovat. Tento problém se tak dotýká dalšího z bodů, který odkazuje na stav ukrajinské společnosti.

Nic naplat, i samotný čas je na straně šíleného ruského diktátora. Pevná soudržnost, která se spontánně vytvořila v tavícím tyglíku národní mysli čelící brutální invazi, začíná trpět prasklinami. A bohužel to nevypadá, že by se jednalo pouze o popraskanou glazuru. Zvyšující se neochota bojovat, zmíněná výše, je jen jednou ze známek tohoto disruptivního procesu. Vážnější pukliny se bohužel již objevují i v samotné struktuře hmoty, která drží nádobu pohromadě. Ikona ukrajinského vzdoru, prezident Zelenskyj, se začíná ocitat na rozklížené židli a čím dál tím častěji se ocitá v situacích, které dokazují, že soudržnost prvního roku války je minulostí a také si uvědomuje, že bez naplnění příslibů ze strany spojenců, nejsou vyhlídky na další dění optimistické. To, co vypadalo jako hašteření kohoutů, v podobě sporů se starostou Kyjeva, je dnes už vážným sporem. Vitalij Kličko Zelenského opakovaně obvinil z absolutistických manýrů a například v rozhovoru pro švýcarský server 20 minuten k situaci na frontě říká: „Samozřejmě můžeme euforicky lhát svým lidem a partnerům. Ale nelze to dělat věčně.“ Kdyby to byl osamělý hlas, nebylo by možná nutné dělat si již nyní vrásky. Ale úplně stejně hovoří i Valerij Zalužnyj, tedy náčelník generálního štábu Ukrajiny. A zde vzniká trhlina, která je již nyní více než na pováženou, protože na povrch se dostávají i informace od ostatních zainteresovaných, kteří přiznávají, že Zelenskyj pro uplatnění svých rozhodnutích vytváří paralelní řídící struktury, které se Zalužného snaží obcházet. Zde bych velmi rád poznamenal, že výše zmíněné není nějaký laciný hejt na Zelenského. Nikoliv. Zelenskyj pro svůj národ, který se ocitl v existenciální krizi, udělal něco, co jsme tu neviděli od dob Churchilla. Vývoj situace ho ale dostává do čím dále tím těžší situace, plné nelehkých rozhodnutí, kompromisů, do prostředí zákulisních vlivů, měnících se nálad ve společnosti atd. Churchill se svého vítězství dočkal díky tomu, že pro svou vizi získal nejen Brity samotné, ale hlavně silné spojence, kteří byli ochotni obětovat ohromné ekonomické prostředky a lidské životy. A nejen že byli schopni riskovat ztrátu voličských preferencí, ale disponovali vlastnostmi, kteří dnešní světoví lídři zcela postrádají. Tedy přesvědčit většinu lidí ve své zemi o smyslu a potřebnosti nepopulárních záměrů, které měly tehdy, a mají samozřejmě i dnes, nějaký dopad na „naše lidi“. Naproti tomu Zelenského antické drama se odehrává v době, která je hodnotově vyprázdněná, a ve které začíná být opět problém s prokazováním kulatosti země. Podle nedávného průzkumu deníku The Economist si 20 % mladých Američanů nevěří v existenci Holocaustu a dalších 20 % se domnívá, že to co se o něm říká, je nadnesené. Omlouvám se za nekorektnost, ale hloupý volič = snáze manipulovatelný volič. Tím se dostáváme k další smutné kapitole.

Ruská invaze na Ukrajinu poměrně nemilosrdně odhalila skutečnosti, která byla expertům známa, ale politici jí marginalizovali (někteří tak činí dodnes), že Evropa je z hlediska vojenské bezpečnosti zcela odkázána na USA. Armády jednotlivých států byly podfinancované, vybavené vesměs starou technikou (která nalezla své uplatnění na Ukrajině) a investice do ní byly (viz bankovní úvěry ve zbrojním průmyslu zmíněné na začátku) považovány za zbytné, či dokonce neetické. Jelikož dnes v politice platí více než kdy před tím, že vox populi, vox Dei, politici nenašli odvahu jít proti mínění svých voličů, kteří většinově postavili na vrchol hodnotové pyramidy vlastní pohodlí. Je to asi lidská přirozenost, jen je ve světě, kde rozhodně nevládne pravda a láska, jaksi krátkozraká. Politici šli v mnoha případech tak daleko, že zcela ignorovali i varování bezpečnostních složek vlastních států a posilovali, v rámci naplnění slibů o obecném blahobytu pro všechny, energetickou závislost na Rusku. Jeden takový bohužel seděl velmi dlouho i na Pražském hradě, nicméně kruciální roli v této otázce sehrála hlavně energetická strategie Německa. Odkazu těchto vůdců, ze strachu ze skutečnosti, dodnes v Evropě velké množství lidí věří a i jejich hlasy sílí. Budeme se jim věnovat v další části. Nyní zpět do USA.

Bez vojenské pomoci Ukrajině ze strany USA už by válka byla dávno skončená. V tom mají různí demagogové pravdu. Jen nezmiňují kontext, který lze vyjádřit velmi trefně jedním příměrem. Bez vojenské a ekonomické pomoci USA za druhé světové války, by i ona byla daleko kratší. Toto je prostě fakt, který mnoha lidem může způsobit potíže s trávením, ale je to tak. Jak však již bylo zmíněno, nacházíme se v hodnotově zcela jiném světě než před osmdesáti lety, a tak již nyní můžeme vidět, že se Ukrajina ocitá jako rukojmí vnitropolitických sporů uvnitř USA a schválení další pomoci je blokováno a podmiňováno tématy čistě vnitrostátními, jako je třeba imigrační politika. A to v Bílém domě stále sedí, sice starý, občas ne zcela lucidní, ale hodnotově ukotvený a vzdělaný prezident. Pokud za rok v prezidentských volbách skutečně vyhraje Donald Trump, neuvidíme hezké věci. Jestli si někdo myslí, že to bude jen stejná „show“, jako jsme viděli v jeho minulém volebním období, tak se hrubě mýlí. Jeho vyjadřování z poslední doby o tom, jak se pomstí, odstraní své soky atd. už s demokratickými hodnotami nemá společného vůbec nic. Zato velmi dobře známe jím používaný slovník z dob minulých. Například Deník Washington Post nedávno zveřejnil článek, který porovnává současnou Trumpovu rétoriku s tou, kterou, velmi úspěšně, využíval ve své době Adolf Hitler. Je to poměrně mrazivé čtení, plné konkrétních příkladů. Přístup Donalda Trumpa také zcela souzní s trendem, který můžeme vidět i v Evropě.

Orbán, Fico, Geert Wilders. To jsou první vlašťovky směřování, jehož pokračování velmi pravděpodobně uvidíme při příštích volbách v Německu, Francii a také u nás. Volání po vůdcích, kteří hrají na strunu primitivního nacionalismu, nesmyslného a nebezpečného izolacionismu, vždy zesílí ve chvílích nejistoty a pocitů osobního ohrožení. Není proto žádným překvapením, že je tomu tak i nyní. Strefování se do těch, kteří byli vyneseni kolektivními emocemi až na místa nejvyšší, je laciné. Daleko důležitější je pohled do oněch lidových emocí. Ty jsou totiž vždy postavené na mixu reálných hrozeb a populistických, nebo mesiášských frázích. Kdyby nebylo těch reálných hrozeb, zbytek by nestačil. Výmarská republika skutečně čelila neúnosnému ekonomickému tlaku a také neschopností řádně zvolených politických elit tento problém řešit, a to z velké části proto, že jejich energie byla spotřebována mezistranickými i vnitrostranickými konflikty, půtkami a neschopností se sjednotit. Byly to tak tyto elity, které nabily NSDAP kanón.

Nejinak je tomu i dnes. Jistě, ve společnosti bude vždy skupina programově antisystémových jedinců, ale ti kormidlem dějin neotáčejí. Jazýček na vahách mají pod kontrolou ti, jež se nacházejí, stejně jako onen jazýček, někde blízko středu. Tedy ti, co ve skutečnosti udržují nějakou stabilitu systému. Když se začne blížit dějinné hřmění, tak instinktivně hledají, odkud vítr fouká. Pokud jsou příliš frustrováni, klidně natruc, po vzoru pubertálního děcka, přestoupí na stranu, která není optimální, protože se cítí zrazeni tou, které důvěřovali. Anebo rezignují. Obráceně jsou schopni zaplnit celé náměstí a provolávat hesla o svobodě a vzbouřit se proti nějaké formě autokracie, či jiné systémové animozitě. Proto mnoho těch, kteří v roce 89 cinkali klíči, volí Babiše, proto najdeme v této generaci největší množství těch, kteří se otevřeně staví proti evropským institucím. Tito lidé prostě cítí zradu, trpí pocitem, že jim a jejich potřebám není nasloucháno a bojí se nejisté budoucnosti. To, že si pak mnoho z nich promítne osobní frustraci do té systémové, je věc druhá. Kdo, a jakým střelivem, však nabíjí kanón dalším extremistům dnes? V našem malém rybníčku se stali skutečnými rodiči populistů ODS a ČSSD s jejich politikou vzájemné spolupráce, která byla jen do očí bijícím rozděl a panuj. Ti, kteří věřili v nějaké hodnoty, byli oklamáni smlouvou, která mohla za ztrátu ideálů celé jedné voličské generace. Dodnes to nikdo z politiků těchto stran nereflektoval. Okolní země měly většinou ono kruciální společenské téma jiné – a společné. Migrace. Liberální demokracie nenalezla za desítky let odvahu postavit se k této otázce racionálně. Tj. přiznat, že bez imigrace se neobjede, ale že tento proces musí být řízený a promyšlený, musí mít návaznost na ekonomiku, vzdělávací systém a musí být podmíněný jasnými pravidly. Místo toho problémy z neřízeného imigračního procesu marginalizovala a hasila penězi v podobně štědrých sociálních dávek. Až nyní, když uprostřed Mnichova a v jiných metropolích, zaznívají znovu hesla, která se stala evropskou noční můrou, začínají i oni pomalu procitat. Možná je to za pět minut dvanáct, možná pět minut po dvanácté. Uvidíme. Každopádně této agendy se už dávno zmocnili populisté a extrémisté. A jako vždy do ní přisypávají ingredience, kterých by se slušný člověk nikdy nedotkl. Nikdo jiný tady ale prostě dosud nebyl. V kontextu tohoto příspěvku je to neochota pomáhat Ukrajině a její označení za viníka našeho klesajícího blahobytu. Označení viníka, který může za naše těžkosti, to vždy fungovalo. Vlastně je to v kostce jádro putinovské politiky současného Ruska. Tyto hlasy sílí i nás. Nejsou zdaleka tak silné, jako třeba na Slovensku, ale v součinnosti s oním lidovým středem, který propadá skepsi z konce, jehož nevidět, jsme se poprvé dostali do situace, kdy se větší část společnosti kloní k ukončení vojenské pomoci Ukrajině.

Pokud čtenář dočetl až sem, má můj obdiv a i proto zbytek maximálně zkrátím. Jen do onoho obrázku celkové situace udělám ještě pár šedých čar. Neumenšuje to však jejich význam v popisované situaci.

Situace na Blízkém východě v podobě odpoutání pozornosti od války na Ukrajině a také zanesení dalšího prvku chaosu do západních metropolí. Jestli je skutečně i toto dirigováno z Kremlu, nezbývá než uznat, že Putin je ještě zvrhlejším sociopatickým „géniem,“ než jsme si byli ochotni pomyslet. Pokud ne, tak mu tyto karty přihrál do ruky, snu o světě žijícím v míru nepřející, osud.

Role Turecka, které naprosto nepokrytě hraje na obě strany. Je to země, která je schopná zásobovat obě strany potřebným vojenským vybavením. Ukrajinu na přímo, Rusko jako zprostředkovatel nelegálního obchodu. Za vše hovoří sloupcový graf, který zveřejnil The Financial times a jenž ukazuje vývoj vývozu tzv. citlivého zboží z Turecka do Ruska a dalších zemí, přes které se do Ruska zboží dostává. (Kazachstán, Ázerbajžán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Gruzie) Objem je uveden v milionech dolarů a v letošním roce zachycuje dodávky jen do září.

Ještě tragičtějšího rozměru tento obrázek dostává, když se podíváme na grafy, které z veřejně dostupných dat derivuje výkonný ředitel a hlavní ředitel Institutu mezinárodních financí, Robin Brooks. První graf ukazuje vývoj vývozu do jedné z těchto zemí z Německa, druhý zachycuje trend vývozu států Evropské unie do států centrální Asie.

Posledními tahy štětcem bych už jen doplnil faktory jako je klesající výkon evropských ekonomik, neschopnost účinně bojovat s cizí propagandou, či tichá spolupráce Ruska s Čínou, nebo ta hlasitá se Severní Koreou.

V celkovém obrázku se bohužel jeví varianta nové železné opony, na způsob té mezi Severní a Jižní Koreou, někde podél Dněpru, jako varianta optimistická. Existují i podstatně temnější možnosti. I když zůstaneme „jen“ u ní, vynoří se spoustu otázek. Tři nejzásadnější jsou. Co to provede, mj. s po zuby ozbrojeným, národem, který se bude cítit zrazen jak z východu, tak ze západu? Co to provede s imperiálními ambicemi Ruska? Co to provede s Evropou? Jedno je jisté. Svět, jak jsme ho znali do 24. února 2022, se rozhodně nevrátí.

PS: Nikdy v minulosti jsem nepsal text, u kterého bych si tak moc přál, abych se mýlil. Bohužel také vím, že aby věci dopadly lépe, musel by se stát zázrak, a to je věc, kterou historie používá opravdu v množství menším než malém. Zato už nám několikrát ukázala, že nemá problém, občas i na dlouhou dobu, otočit kormidlem proti toku času.

One in five young Americans think the Holocaust is a myth: https://www.economist.com/united-states/2023/12/07/one-in-five-young-americans-think-the-holocaust-is-a-myth

Rusové na mušce Rusů: https://www.respekt.cz/tydenik/2023/49/rusove-na-musce-rusu

Převaděč promluvil. Zachraňuji ukrajinské muže před smrtí. Cena sto tisíc korun https://www.investigace.cz/prevadec-promluvil/

How Trump’s rhetoric compares with Hitler’s: https://www.washingtonpost.com/politics/2023/11/13/how-trumps-rhetoric-compares-hitlers/