Článek
Ahoj všem, pokračujeme v příběhu sestupem pod vodopád.
Chvíli sis odpočinul, slunce právě zapadlo za statné štíty hor a začíná se stmívat, když se pustíš do krkolomného sestupu. Skála je téměř kolmá a mokrá, naštěstí z ní trčí aspoň sem tam nějaký výčnělek. Opatrně nohou vyzkoušíš ten nejbližší, na který dosáhneš a když zjistíš, že je dost pevný, se na něj postavíš celou váhou. Kousek pod ním vidíš další, tak úplně stejným způsobem použiješ druhou nohu. Rukama se přidržuješ větve borovice, rostoucí na samém okraji břehu nad vodopádem.
Začneš takhle pomalu šplhat dolů. Noha střídá nohu, ruka ruku a už se zdá, že to bude snazší, než to vypadalo z vrchu, když najednou asi po čtyřech sázích nedokážeš nahmatat nohou pod sebou žádný výčnělek. Visíš tam nad propastí a začínáš propadat panice. Na to, abys vylezl zpátky nahoru už určitě nemáš síly. Se zoufalstvím v očích se rozhlížíš kolem sebe a všimneš si asi sáh a půl vlevo kořenu stromu, silně rozvětveného a plazícího se skoro až dolů pod vodopád. Cítíš, že jsi na pokraji sil, takže se dlouho nerozmýšlíš, co nejvíce se odrazíš a skok. Malou chviličku plachtíš vzduchem, abys vzápětí plnou silou narazil hlavou a levým ramenem do kořene, odrazil jsi se moc a málem sis rameno vykloubil a na čele bude určitě krvavý šrám, jak tě přes něj švihl výhonek kořene. Instinktivně se zdravou rukou chytáš prvního kusu dřeva a nohama sevřeš kořen. S námahou sešplháš do hloubky a poslední necelé dva sáhy skočíš.
Dopadneš do malých oblázků na břehu pod vodopádem. Těžce oddychuješ, levá ruka je skoro nehybná, paralyzovaná bolestí, ale jsi dole a žiješ. Mezitím se skoro úplně setmělo, ale s překvapením zjišťuješ, že jsi poměrně dobře schopný rozeznat siluety v okolí. Až teď ti dojde, že vodopád hlasitě hučí, kdybys měl teď s někým mluvit, museli byste na sebe řvát. Vydáš se tedy dále po proudu. Říčka je tu mnohem klidnější a břeh je lépe schůdný, ale o slovo se hlásí únava, bolest ruky a hlad, takže usuzuješ, že nemá cenu dnes dále pokračovat a hledáš místo k odpočinku. Máš štěstí, po několika desítkách sáhů jsi došel k mohutnému stromu s větvemi až k zemi. Neváháš, zalezeš mezi větve schoulit se ke starému kmeni a téměř okamžitě usínáš.
Ze spánku tě budí zpěv ptáků a vzdálené hučení padající vody. Cítíš se odpočatý, ruka už bolí jen málo, což je známka toho, že ses nijak vážně nezranil, nicméně máš pořádný hlad. Vzpomeneš si, že včera kolem břehu rostla spousta lesního ovoce, takže vylezeš zpod stromu a vydáš se dal po proudu říčky.
Cesta je teď mnohem jednodušší, takže ubíhá rychleji a skutečně se ti podaří najít spoustu keřů, obsypaných malinami, ostružinami a zakopneš i o pár jedlých hub. Mezitím míjíš u malé laguny další stezku, vyšlapanou zvěří a mizející v lese. Ušel jsi určitě několik mil, a ještě podle slunce není ani poledne, když z dálky uslyšíš známé hučení. Tvé obavy se vyplňují a po pár stech sázích přicházíš k dalšímu vodopádu. Tento je ale nějakých třicet sáhů vysoký a na první pohled je Ti jasné, že ho neslezeš.
Musíš se rozhodnout, jestli se vrátíš a budeš pokračovat po stezce do lesa, nebo se pokusíš lesem vodopád obejít a půjdeš dál po proudu.
Anketa
Anketu ukončím 24.8.2025 v poledne a pak napíšu další pokračování podle toho, jak rozhodnete.
Sam.
