Článek
Ahoj všichni, rozhodli jste kudy chcete pokračovat v příběhu…
Před odchodem z mýtiny se rozhodneš ji trochu prozkoumat a obejdeš ji dokola. Nahoře na stráni z divoké bystřiny vytéká malý potůček a níže pod dubem přes malou tůňku mizí v lese. Tráva je nízká, nesahá Ti ani po kolena a je plná květů snad všech barev. „Tady to vypadá jako v nějaké pohádce,“ pomyslíš si, když sestupuješ kolem potůčku.
Voda v tůňce je průzračně čistá, takže vidíš na asi půl sáhu hluboké dno. Bez váhání do ní ponoříš ruce a napiješ se. V tom se zarazíš. Počkáš, až se voda zklidní a nevěřícně stojíš na břehu jako socha. Z hladiny na Tebe zírá zarostlá, vousatá tvář trpaslíka, sotva odrostlého chlapeckému věku. Z jeho tupého výrazu se začneš nahlas smát a v tom Ti dojde, že jsi to ty. Sleduješ řehtající se postavu, odrážející se v hladině, oblečenou do bílé plátěné košile a hnědé kožené vesty a snažíš se vstřebat ten objev. „Tak já jsem trpaslík,“ bleskne Ti hlavou, když si všímáš, že zbytek Tvého oblečení tvoří prošívané kožené kalhoty a pevné kožené boty.
S ještě silnějším pocitem, že musíš zjistit kdo jsi dojdeš kolem lesa zpátky k říčce a opustíš mýtinu. Hned po několika sázích vidíš, že to bude složitější, než sis myslel. Břeh je kamenitý, prudký a v mnoha místech zasahují větve krajních borovic až nad hladinu protékající říčky. Prodíráš se mezi nimi a máš co dělat, abys nespadl do dravého proudu. Místy musíš obejít mohutný kmen stromu na samém okraji, jehož kořeny jsou částečně obnažené tekoucí vodou, pak se zase prodíráš houštím, plným pichlavých ostružin, nebo hustých malin. Podle slunce odhaduješ, že je kolem poledne a uvědomíš si, že jsi ušel teprve několik stovek sáhů. Když se otočíš, ještě pořád v dálce vidíš mohutnou korunu starého dubu.
Les se zdá být čím dál tím hustší a bystřina přechází v peřeje a místy malé vodopády. Cesta je čím dál obtížnější, začínáš být unavený z neustálého přeskakování kamenů na břehu a prodírání hustým křovím. Místy už musíš sešplhávat po omletých kamenech i několik sáhů, a přitom mineš nenápadnou stezku, vyšlapanou zvěří a mizející v hustém lese.
Odhaduješ, že jsi mohl urazit asi dvě míle, když se začne slunce schovávat za hory za Tebou a dorazíš celý vysílený k asi desetisáhovému vodopádu, který zdánlivě není, jak překonat. Ruce i nohy Tě pálí z namáhavého pochodu, ztěžka oddychuješ, sedíš na kameni a díváš se do hloubky po sebou. Přemýšlíš, co dál.
Anketa
Anketu ukončím v neděli 17.8 2025 v poledne a budu pokračovat v příběhu dalším článkem.
Sam.
