Článek
Domluvili se hned druhý den na prohlídku. Paní Tomovi řekla, že je celý den doma, tak je jedno, kdy přijedou. To byl celkem rád, protože v té chvíli vůbec nevěděl, jak jim jedou do vedlejšího města, kde se auto nacházelo autobusy. Zapsal si na kus papíru adresu, na kterou se mají dostavit a rozloučil se.
Pak ještě s bráchou asi hodinu debatovali , Tomáš měl pořád nějaké připomínky o stáří auta, výkonu motoru, jízdních vlastnostech, ale Lojza poté, co ho trpělivě vyslechl, debatu ukončil slovy. „Neboj brácho, je to teprve první nabídka, nemusíš to auto hned kupovat, ale i když to není Scirocco se sto koňmi, ani Chrysler, co vypadá jak amerika, podle mně ta kára stojí za obhlídku.“ S těmito slovy šli spát.
Tomáš se nemohl dočkat rána, moc v noci nespal, byl hodně nervózní a plný protikladných pocitů, auto se mu nezdálo dost atraktivní, ale na druhou stranu věřil Lojzovi … Po snídani se hned vydali zjistit, jak jim jede bus. Měli štěstí, přišli na zastávku přesně v okamžiku, když přijížděl autobus, jedoucí do cíle jejich cesty. Lojza si jen stihl rýpnout „tohle je dobré znamení, že nám to jede hned a nemusíme čekat“ a už seděli vevnitř. Čekala je asi půlhodinová cesta a pak cca deset minut pěšky.
Cesta autobusem probíhala ve znamení mlčení, na Tomovi bylo vidět, že je zaražený a zamyšlený, tak ho Lojza nechal v jeho myšlenkách a užíval si cestu pohledem z okna. Ale ani on nebyl v mysli úplně v klidu, když viděl bráchovu nervozitu, měl trochu strach, aby ho nezklamal. Věděl, že Tomáš mu jako staršímu bráchovi vždycky věřil a nechtěl ztratit jeho důvěru. Nakonec mlčení prolomil slovy. “ Hele kámo, i kdybys ho koupil, uvažuj tak, že je to rok výroby 64, když Ti dva roky vydrží, můžeš ho přihlásit jako veterána." Tom se na něho podíval a bylo jasné, že Lojzova slova padla na úrodnou pudu. Jeho pohled se trochu rozjasnil a už nevypadal tak zasmušile. Autobus najednou cuknul při brždění na zastávce, kde měli vystoupit.
Tak zase příště :-)))
