Článek
Výprodej s vůní střelného prachu
Andrej Babiš má rád jednoduché příběhy. Něco se prodá, peníze se použijí na obranu, čísla v tabulce vypadají lépe a vláda může tvrdit, že našla chytré řešení. Jenže Explosia není sklad nepotřebného nábytku po ministerstvu. Je to výrobce výbušnin, střelivin a hnacích náplní v době, kdy Evropa počítá granáty skoro stejně nervózně jako rozpočtové schodky.
Premiér podle ČT24 řekl, že stát zvažuje prodej pardubické firmy. Zmínil zájem Francie i dalších evropských společností a dodal, že výnos by mohl pomoci s investicemi do obrany a plněním závazků vůči NATO. Zároveň připustil, že stát by si kvůli vztahu Explosie k armádě musel nějakou kontrolu ponechat.
To poslední je nejzajímavější. Když už i zastánce prodeje říká, že stát se toho vlastně nemůže úplně pustit, znamená to jediné: prodává se něco, co není obyčejné zboží. A jestli má stát u strategické firmy držet kontrolu i po privatizaci, je fér se zeptat, proč se jí má vůbec zbavovat.
Zlaté vejce se prodává nejlépe, když snáší
Explosii se daří právě ve chvíli, kdy evropské státy posilují obranný průmysl a Ukrajina dál spotřebovává obrovské množství munice. Ministerstvo průmyslu a obchodu loni oznámilo, že státní Explosia plánuje investovat přibližně dvě miliardy korun do výroby bezdýmných prachů a hnacích náplní pro velkorážovou munici. Podle MPO má firma zvýšit výrobu bezdýmných prachů až téměř na trojnásobek a celospalitelných hnacích náplní z 80 tisíc na 200 tisíc kusů ročně.
To není podnik na odpis. To je podnik ve fázi, kdy má poptávku, investiční plán a strategickou hodnotu. Prodávat ho právě teď může být finančně lákavé, protože cena by byla vysoká. Jenže přesně to je také důvod, proč by stát měl brzdit. Když je něco cenné v krizi, není to jen příležitost k inkasu. Je to pojistka.
Ředitel Explosie Kamil Dudek už v rozhovoru pro iROZHLAS říkal, že zájem o střelný prach a hnací náplně je ohromný, jedna evropská armáda podle něj poptávala řádově desetkrát víc, než činila roční produkce firmy. Zároveň tehdy uvedl, že Explosia je strategická pro obranyschopnost státu a podle jeho názoru by měla zůstat pod státem.
To je věta, která by měla viset na dveřích každé vládní porady o privatizaci. Ne proto, že stát má vlastnit všechno. Nemá. Ale protože střelný prach, nitrocelulóza, hnací náplně a výrobní kapacity nejsou totéž co podíl v hotelu nebo nepotřebná kancelářská budova.
Stát si nemá lepit rozpočet muničkou
Opozice reagovala přesně tam, kde Babiše prodej bolí nejvíc. Podle Českých novin Jana Černochová označila úvahu za popření bezpečnostní logiky, Zdeněk Hřib mluvil o lepení děr v rozpočtu strategickým podnikem a Jiří Horák varoval před zbavováním se „rodinného stříbra“. Pavel Žáček pak v ČT použil ještě tvrdší obraz: Explosia je podle něj „zlaté vejce českého obranného průmyslu“.
Jistě, opozice by Babiše kritizovala i za počasí nad Pardubicemi. Jenže tentokrát nejde jen o automatickou palbu. V jádru má spor prostou otázku: má stát v době války za humny prodávat kapacitu, kterou budou evropské armády ještě dlouho shánět?
Babiš může namítnout, že prodej zahraničnímu partnerovi by mohl přinést kapitál, technologie a větší zapojení do evropského zbrojního trhu. To není nesmysl. Reuters také uvedl, že premiér mluvil o zájmu Francie a evropských firem a o potřebě zachovat určitou kontrolu státu. Jenže právě slovo kontrola je v celé debatě důležitější než slovo výnos.
Pokud se výroba přesune, dodávky zadrhnou nebo nový vlastník začne sledovat vlastní priority, bude pozdě mávat smlouvou a tvářit se překvapeně. Obranný průmysl se nebuduje za jedno volební období. A ztracená kontrola nad ním se nekupuje zpět tak snadno, jak se prodává na tiskové konferenci.
Babišův nápad může vypadat jako chytrý obchod. Ve skutečnosti připomíná hospodáře, který uprostřed zimy prodává kamna, protože za ně teď někdo nabízí hezké peníze. Účetní kolonka se možná na chvíli rozzáří. Jenže až přijde mráz, bude stát zjišťovat, že střelný prach měl větší cenu doma než na faktuře.
