Článek
Velkorysost, která chodí jen jedním směrem
Andrej Babiš už nehledá právní argument, proč Petr Pavel do Ankary nepatří. Hledá velkorysost. V příspěvku na Facebooku znovu vyzval prezidenta, aby cestu přehodnotil, a spojil to s odpovědností vůči České republice.
Je to vděčná figura. Nejdřív vláda prezidenta z delegace vynechá. Pak jí Ústavní soud uloží, aby mu účast umožnila. Následně premiér odmítne dohodu o rozdělení programu a nakonec požádá druhou stranu, aby ustoupila sama. Kdo pak odmítne, není podle této logiky principielní, ale málo velkorysý.
Velkorysost by ovšem vypadala jinak. Začala by uznáním, že prezident není nečekaný pasažér, který se snaží dostat na palubu na poslední chvíli. Je to hlava státu, jejíž účast na summitech Aliance byla dlouhodobou praxí. Reuters připomněl, že čeští prezidenti stáli v čele delegací téměř na všech vrcholných schůzkách NATO od vstupu země do Aliance.
Tirana jako odklad, ne odpověď
Babiš k výzvě přidal uklidňující větu: prezident přece může jet na další summit, který má být příští rok v Tiraně. Právě tady se celá věc převrací. Kdyby vláda hájila obecný princip, že prezident nemá na summitech NATO co dělat nebo nemá vést delegaci, nabídka Tirany by nedávala žádný smysl.
Tirana tedy není most přes spor. Je to odklad sporu na dobu, kdy už nebude překážet. A právě proto Babišova prosba působí podezřeleji než všechny dosavadní řeči o protokolu. V Ankaře se má mluvit o výdajích na obranu, podpoře Ukrajiny a spojeneckých závazcích – tedy o tématech, na nichž se prezident s vládou neshoduje. Premiér to ostatně sám uvedl, když vysvětloval, proč chce hlavní jednání vést osobně; souhrn jeho argumentů přinesla ČT24.
Nelze z jedné facebookové věty dokázat, že kabinet prezidenta na NATO odmítá vždy a všude. Lze z ní ale vyčíst něco méně pohodlného: problémem není Pavlova funkce. Problémem je Pavlův hlas ve chvíli, kdy se může ozvat právě k tomu, co vláda nechce před spojenci obhajovat ve dvou.
Soud otevřel dveře, vláda hledá zadní vchod
Ústavní soud zatím nerozhodl, komu patří poslední slovo o vedení delegace. V oficiálním oznámení však jasně uvedl, že vláda, ministr zahraničí i ministerstvo musejí prezidentovi účast umožnit, zajistit akreditaci a nebránit mu v cestě. Konečné rozhodnutí přijde později.
Vláda má právo prosazovat vlastní zahraniční politiku. Prezident ji nemůže přepsat podle svého. Ale stejně tak nemá vláda právo zaměnit výkon moci za aranžování obrazu, v němž se nepohodlná hlava státu objeví až na summitu, kde bude méně vidět a méně slyšet.
Babišova výzva může znít smířlivě. Ve skutečnosti je to nabídka, aby prezident souhlasil s vlastním odsunutím. Něco jako: na příští rodinnou oslavu vás rádi vezmeme, jen prosím nechoďte na tuhle, protože se tam bude mluvit o věcech, u nichž by se nám vaše přítomnost příliš nehodila.
Čím déle premiér apeluje na Pavlovu velkorysost, tím jasněji naznačuje, že vláda nehledá ústavní pravidlo. Hledá pohodlnou cestu, jak mít v Ankaře poslední slovo, poslední židli i poslední fotografii. A prezidenta nejlépe až příště.
