Článek
Strážnice nebyla Letná
Petr Macinka nešel ve Strážnici kolem pódia náhodou. Poté, co diváci vypískali ministra kultury Otu Klempíře, vzal to podle ČT24 jako „výzvu“, požádal ředitele festivalu o prostor a vystoupil.
Pak přišlo bučení, skandování „vypadni“ a ministrův vzkaz, že návštěvníci politizují vlastní festival. To je pozoruhodná konstrukce. Politik dobrovolně vstoupí do programu folklorní slavnosti, přinese s sebou vlastní konflikt a pak vytkne lidem pod pódiem, že se nechovají jako dekorace.
Pískot není argument. Nadávky ani házení věcí už vůbec ne. Ale Macinka nemůže hrát překvapeného hosta, kterého zastihla špatná nálada národa. Věděl, proč tam jde. Počítal s pískotem. A nejspíš někde hluboko doufal, že se po prvních píšťalkách zvedne i potlesk, který z něj udělá muže, jenž se jako jediný nebojí čelit davu.
Nedostal ho. A z politické zkoušky odvahy se stala koaliční potíž.
Když se ministr naučí říkat „mrzí mě“
Po pondělním jednání vlády byl tón najednou jiný. Macinka se za „turbulence“ a nezamýšlenou reklamu pro festival omluvil. Jak zachytil iROZHLAS, tvrdil, že nejel nikoho provokovat a čekal spíš možnost smířlivého vystoupení.
Omluva sama o sobě není slabost. Politik, který uzná chybu, bývá vzácnější než politik, který chybu pojmenuje komplotem. Jenže Macinkova věta nepůsobila jako náhlé procitnutí. Spíš jako okamžik, kdy mu někdo vysvětlil, že další konflikt už nebude vypadat jako neohroženost, ale jako neschopnost udržet vlastní ego na uzdě.
Andrej Babiš pak veřejně prohlásil, že s vystupováním Motoristů není spokojený a že nebylo „úplně šťastné“. Tuto reakci popsal CNN Prima NEWS. Přeloženo z premiérštiny: stačilo, protože to začalo škodit.
Vlastní publikum je jiná disciplína
Macinkovy provokace dosud mířily hlavně na prezidenta, média, opozici nebo soud. Tam se dají prodat jako tvrdý styl, obrana před elitami či neohrožené říkání věcí bez filtru. Strážnice ale ukázala jiný problém. Konflikt se odehrál mezi lidmi, které by vládní tábor rozhodně neměl automaticky házet do pytle s „pražskou kavárnou“.
Nejde o to, koho přesně volí jednotliví návštěvníci festivalu. Jde o politický instinkt. Když se ministr zahraničí pohádá s lidmi na folklorní akci na jižní Moravě a jeho kolegové začnou hovořit o možném omezení podpory, nepůsobí to jako revolta proti systému. Působí to jako špatně přečtená místnost.
Vicepremiérka Alena Schillerová proto připomněla jednoduchou věc: dotační politika se nedělá podle pískotu. A město Strážnice ve svém stanovisku odmítlo nálepkování návštěvníků i zatahování osobních sporů do festivalu; jeho reakci shrnuly České noviny.
Zákaz provokací není nová státnická škola
Když premiér musí ministrovi vysvětlit, že nemá dál přikládat pod konflikt s prezidentem ani s vlastním publikem, není to důkaz nové vládní rozvahy. Je to krizové řízení po nehodě.
Babiš nezjistil, že provokace jsou špatné. Zjistil, že Macinkův cirkus už nevyděsí jen ty, na které je namířený. Začal děsit i lidi, jejichž důvěru vláda potřebuje.
A to je pro každého premiéra nepříjemný okamžik. Horší než ministr, který rád provokuje, je totiž ministr, kterému to dlouho prochází. Dokud nezačne provokovat špatné publikum.
