Článek
Řízení státu jako ranní hádka v autobuse
Andrej Babiš se do politiky roky vrací se stejným slibem: bude se makat, stát se bude řídit jako firma a ministři nebudou jen přešlapovat v předsíni vlastních úřadů. Po několika měsících jeho třetí vlády to ale vypadá spíš jako školní výlet, na kterém řidič ztratil klíčky a každý oddíl křičí jiný pokyn.
Na papíře kabinet ví, co chce. V programovém prohlášení vlády slibuje obnovu důvěry ve stát, odpovědné hospodaření, bezpečí, dostupné služby a spravedlivější zemi. To se čte hezky. Jenže vládnutí není reklamní leták na úředním webu. Vládnutí začíná ve chvíli, kdy ministři mluví, rozhodují a nesou následky. A právě tam se z vládního orchestru stává kapela, která si zapomněla noty.
Babiš chtěl působit jako šéf, který má všechno pod kontrolou. Jenže koalice s SPD a Motoristy mu vyrábí přesně ten typ veřejného chaosu, který se nedá zamést pod koberec tiskovou konferencí. Jednou se řeší spor s Hradem, podruhé diplomatické nominace, potřetí rozpočet, do toho výroky koaličních partnerů a ministři, kteří si zřejmě spletli vládu s permanentní kampaní.
A premiér? Ten občas vypadá, že stojí uprostřed křižovatky, troubí na všechny strany a diví se, že doprava neplyne.
Ministři jako samostatné politické živnosti
Nejviditelnější je to v zahraniční a bezpečnostní politice. Vláda podle ČT24 počítala s tím, že Česko na summitu NATO budou zastupovat premiér Babiš, ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna. S prezidentem Petrem Pavlem v sestavě nepočítala, přestože dříve bylo běžné, že stát na aliančních summitech zastupovala hlava státu.
Formálně na to vláda může mít právo. Politicky to ale vypadá jako další díl seriálu „ukažme Hradu, kdo je tady pánem“. Jenže zahraniční politika není soutěž v přetahování lanem na obecním hřišti. Když se kabinet hádá o symboly, složení delegací a prestižní role, vysílá ven jednoduchý signál: doma ještě nemáme uklizeno.
Podobně působí i velvyslanecká tahanice. Babišův kabinet zrušil dřívější usnesení Fialovy vlády k diplomatickým nominacím, Macinka mluvil o novém výběru a nakonec se prezident s premiérem podle ČT24 dohodli na čtyřech změnách. Výsledek není triumf síly. Je to spíš drahá ukázka toho, jak vláda nejdřív prudce kopne do dveří a pak zjistí, že klika fungovala.
Motoristé a SPD si v kabinetu hlídají vlastní publikum. To je pro Babiše pohodlné ve Sněmovně, ale nebezpečné při vládnutí. Každý partner chce být vidět, každý potřebuje dokázat, že se nenechal ochočit. Jenže stát není televizní debata. Když si ministři jedou každý svou linku, nevzniká pluralita. Vzniká zácpa.
Rozpočet jako test manažerské legendy
Největší zkouškou není rétorika, ale peníze. A tam se vláda také neproměnila v ukázku chirurgické přesnosti. Kabinet schválil návrh rozpočtu se schodkem 310 miliard korun, zatímco Národní rozpočtová rada upozorňovala, že schodek odpovídající zákonu by mohl být podle jejího výkladu výrazně nižší. Babiš přitom podle ČT24 stanovisko rady „nebral úplně vážně“ a věřil ministryni financí Aleně Schillerové.
To je nádherná zkratka celého problému. Odborná instituce varuje, vláda mávne rukou, premiér věří své ministryni a jede se dál. Kdyby to nebyly veřejné peníze, dalo by se tomu smát čistě. Jenže tady se nebavíme o účtence za oběd. Bavíme se o státních financích a o vládě, která chtěla přesvědčit voliče, že po ní přijde pořádek.
Pořádek ale nevypadá tak, že se po nástupu do Strakovy akademie hned rozjede série sporů, oprav, silových gest a vysvětlování. Pořádek nevypadá tak, že se koalice první měsíce učí, kdo vlastně drží volant. A už vůbec nevypadá tak, že se za každou kolizí objeví někdo jiný, zatímco premiér dál opakuje, že všechno má pod kontrolou.
Velký šéf a malá kontrola
Babiš má jednu politickou výhodu: umí chaos okolo sebe prodávat jako boj s nepřáteli. Když se něco nedaří, může za to opozice, média, Hrad, Brusel, úředníci, minulá vláda nebo prostě někdo, kdo zrovna stál poblíž. Jenže po návratu do čela kabinetu se tahle metoda rychle opotřebovává. Premiér už není komentátor z opoziční lavice. Je to člověk, který má řídit vládu.
A právě tady je pointa. Babišova vláda nemá problém jen s opozicí. Má problém sama se sebou. S partnery, kteří chtějí být hlasitější než schopnější. S ministry, kteří si politickou viditelnost pletou s výkonem funkce. S premiérem, který se stylizuje do krizového manažera, ale jeho kabinet často působí jako rozjetý autobus, v němž se řidič hádá s průvodčím a cestující mezitím sledují, kam to celé narazí.
Smích je v politice nebezpečný. Kritiku lze odbýt. Protest lze označit za kampaň. Ale když vláda začne působit směšně, je to horší. Směšnost se totiž nevysvětluje. Ta zůstává.
