Černochová vytáhla právní dělo. Mikulecký po ní chtěl jen účtenku za letadla

Mikulecký ve svém komentáři o nákupu C-390 zpochybnil výhodnost kontraktu a bývalou ministryni označil osobní nálepkou. Tím vlastní argument oslabil. Kdo chce kontrolovat miliardovou zakázku, má přinést přesné srovnání, nikoli přezdívku vhodnou spíš na transparent před hospodou.

Černochová se mohla chytit čísel. Místo toho ve své reakci na síti X oznámila další předžalobní výzvu a obvinila Mikuleckého z manipulace. V jednom má pravdu: prosté vydělení celkové ceny dvěma nevytvoří cenu samotného letounu. Český kontrakt obsahuje víc než samotné stroje.

Jenže přesně tady měla začít její nejsilnější odpověď. Ne výhrůžkou právní kanceláře, ale tabulkou. Kolik stojí stroje, kolik výcvik, servis, náhradní díly a jednotlivé schopnosti navíc? Předžalobní dopis může napadnout urážku. Rozpis ceny nenahradí.

Ministerstvo obrany při podpisu smlouvy uvedlo, že zakázka za 11,3 miliardy korun bez DPH zahrnuje dva letouny a vybavení pro přepravu, evakuaci, hašení nebo tankování za letu. Zahraniční nákupy navíc nelze mechanicky srovnávat, protože státy objednávají rozdílné konfigurace.

To je rozumné vysvětlení, nikoli konec debaty. „Balík obsahuje mnoho věcí“ je začátek účetní informace. U veřejných peněz má následovat alespoň takový rozpad, jaký dovolují obchodní a bezpečnostní omezení. Jinak se každá pochybnost odbude tvrzením, že uvnitř krabice je ještě něco cenného, co ovšem nelze pořádně ukázat.

Armáda letouny potřebovat může a nákup přesto může být drahý. Stejně tak může být cena přiměřená a způsob jejího vysvětlování mizerný. Česká politika však ráda slepí technickou potřebnost s ekonomickou výhodností. Kdo se ptá na účet, je označen za nepřítele modernizace. Kdo nákup hájí, bývá podezírán, že prodává reklamní brožuru výrobce.

První C-390 už české letectvo převzalo. Podle Armády České republiky má stroj rozšířit možnosti přepravy lidí a těžkého materiálu, zdravotnických evakuací, výsadků i působení v nebezpečném prostředí. Nejde tedy o hračku, ale o schopnost, která českým vzdušným silám chyběla.

Právě význam zakázky zvyšuje nárok na přesnost. Čím větší částka a strategičtější nákup, tím méně stačí osobní přestřelka mezi bývalou ministryní a analytikem. Mikulecký měl odložit lacinou nálepku. Černochová měla odložit právní lafetu a vytáhnout dokumenty.

Politik má právo bránit se proti nepravdivému tvrzení i osobnímu ponižování. Neměl by však vytvářet dojem, že tvrdá otázka o veřejné zakázce překračuje povolenou letovou hladinu. Funkce ministra zahrnuje nejen rozhodnutí utratit peníze, ale také schopnost vysvětlit, co za ně stát dostal.

Černochová může v právním sporu uspět a přesto veřejnou debatu nevyhrát. Mikulecký může mít v některých výpočtech chybu a přesto položit správnou otázku. Fakta totiž nejsou povinna nastoupit do jednoho stranického šiku.

Nejčistší odpověď by byla nudná, a právě proto účinná. Zveřejnit maximum z cenové struktury, vysvětlit rozdíly proti srovnávaným kontraktům a oddělit cenu letadel od podpory, výcviku a speciální výbavy. Pak by se ukázalo, zda kritika stojí na pevném podvozku, nebo jen krouží nad letištěm.

Právní dělo umí vystrašit autora komentáře. Neumí však vytisknout účtenku. A dokud ji stát alespoň v rozumném rozsahu neukáže, bude každá předžalobní salva znít hlasitěji než odpověď, kterou veřejnost skutečně potřebuje.