Článek
Koště jako politický nástroj
Petr Fiala nikdy nebyl politik hospodského úderu. Spíš profesor, který vám i výtku zabalí do věty se správnou interpunkcí. O to víc zaujalo, když Aleně Schillerové vzkázal, ať si vezme koště a zamete si před vlastním prahem. Krátký klip pak zveřejnil i na svém profilu.
Jistě, je to bonmot. Trochu školní, trochu televizní, trochu připravený na sociální sítě. Jenže tentokrát nesedí jen kvůli slovní hříčce. Schillerová se v debatách ráda staví do role přísné účetní republiky, která ostatním vysvětluje, kde utráceli špatně, co měli udělat jinak a proč právě ona ví, jak se zachází s penězi.
Problém je, že tahle účetní sedí ve vládě Andreje Babiše. A ta právě řeší střet zájmů premiéra, dotace Agrofertu, změny zákona šité podezřele přesně na aktuální potřeby moci a evropské pochybnosti, které nezmizí jen proto, že je někdo označí za politickou kampaň.
Koště je v politice nebezpečný předmět. Kdo s ním mává na ostatní, musí počítat, že mu někdo ukáže vlastní chodbu.
Schillerová zametá cizí prach, ne vlastní stopu
V Nedělní debatě ČT Schillerová tvrdila, že novela zákona o střetu zájmů nevznikla kvůli Babišovi, ale má jen „narovnat“ přísnou legislativu. To slovo je samo o sobě krásné. Když se politice nechce říct „uvolníme pravidla pro našeho šéfa“, řekne „narovnáme systém“.
Jenže systém se tu nenarovnává jako obraz na zdi. Spíš se přestavuje tak, aby se kolem největšího kusu nábytku dalo pohodlně projít. Podle Seznam Zpráv by návrh umožnil firmám premiéra pobírat dotace a zároveň by zkrátil lhůtu pro jejich vymáhání. To už není technická údržba právního řádu. To je rekonstrukce bytu, ve kterém bydlí předseda vlády.
Schillerová může opakovat, že Babiš svůj střet vyřešil. Jenže kdyby bylo tak uklizeno, jak vláda tvrdí, Evropská komise by nemusela dál klepat na dveře. Právě tady se Fialovo koště mění z osobní rýpavosti na docela přesný obraz. Opozice může mít za sebou vlastní omyly a Fialova vláda rozhodně nebyla muzeum dokonalosti. Ale současný kabinet má před vlastním prahem hromadu, kterou nejde zakrýt tím, že se ukáže na sousedy.
A když ministryně financí začne rozdávat lekce o hospodaření, zatímco její vláda řeší, zda se veřejné peníze nebudou točit kolem premiérova byznysu, je to odvaha. Nebo slepota. Možná obojí.
Prah, který vede až do Bruselu
Nejhorší na celé věci není televizní přestřelka. Ta za pár dní vyšumí, zůstane z ní video a pár internetových vtípků. Podstatnější je, že Babišova vláda zachází se střetem zájmů jako s nepříjemným flekem na koberci: když nejde vyčistit, posune se přes něj nábytek.
Transparency International varuje, že návrh vládních poslanců oslabuje podstatu zákona a může vytvořit prostor pro čerpání veřejných peněz firmami spojenými s premiérem podle své analýzy. V normální zemi by takové varování spustilo opatrnost. U nás spíš další kolo řečí o útocích, udávání a zlé opozici.
Jenže veřejné peníze nejsou soukromá pokladna vlády. A zákon o střetu zájmů není osobní urážka Andreje Babiše. Je to pojistka pro chvíli, kdy politik zároveň rozhoduje o pravidlech a jeho podnikatelský svět z těch pravidel může těžit.
Fialův výpad na Schillerovou byl možná nečekaně ostrý. Ale glosa někdy řekne víc než deset stran právních stanovisek. Babišova vláda se ráda tváří, že přišla uklízet po předchůdcích. Jenže zatím to vypadá, že si hlavně vyklízí cestu.
Schillerová může dál mluvit o odpovědnosti, rozpočtu a pořádku. Jen by u toho měla dávat pozor, kam šlape. Před vlastním prahem už neleží jen prach z kampaně. Leží tam střet zájmů, dotace, účelová novela a otázka, kolik toho stát ještě unese, než z koštěte zůstane jen rekvizita pro televizní duel.
