Článek
Padesát tisíc lidí není drobná provozní nehoda
Do španělské Ceuty proniklo z Maroka po souši i po moři více než padesát tisíc migrantů. Podle nejnovější bilance při pokusu zemřelo nejméně 72 lidí, další stovky potřebovaly ošetření. Během dvou dnů se přes 48 tisíc příchozích vrátilo do Maroka a situace se uklidnila, shrnuje agentura Reuters.
To jsou současně dvě důležité zprávy. Hranice selhala v mimořádném rozsahu. Zároveň není pravda, že se padesát tisíc lidí vydalo z Ceuty nekontrolovaně na pochod Evropou. Nepravidelně příchozí nemohli pokračovat na španělskou pevninu ani dál do schengenského prostoru. Madrid posílil policejní a vojenskou přítomnost a instaloval na pobřeží plovoucí bariéru.
Kdo z celé události udělá bezvýznamnou epizodu, popírá realitu obyvatel Ceuty i sílu signálu vyslaného pašerákům. Kdo tvrdí, že Španělsko během čtyřiadvaceti hodin přestalo být španělské, prodává zase draze paniku, kterou koupil levně na sociálních sítích.
Mezi těmito krajnostmi zůstává méně vzrušující skutečnost: Evropa musí umět zabránit masovému překročení hranice, zachránit lidi z vody, individuálně posoudit žádosti o ochranu a rychle vracet ty, kteří na pobyt nárok nemají. Čtyři slovesa. Evropské instituce se o ně přou už déle, než některé vlády vydrží u moci.
Jedni otevírají náruč, druzí napřahují pravici
Německá politička Clara Büngerová z Die Linke prohlásila, že Německo a Evropská unie mají Španělsku pomoci a přijmout lidi hledající ochranu. Ve Španělsku mezitím neonacistická organizace Núcleo Nacional svolala protesty, na nichž část účastníků používala nacistický pozdrav.
Tyto postoje nejsou morálně rovnocenné. Výzva k pomoci uprchlíkům není totéž jako veřejná oslava symboliky režimu, který vyvražďoval celé národy. Politicky se však oba póly výborně živí navzájem. Čím bezstarostněji část levice mluví o přijímání bez zmínky o kapacitě, prověřování a návratech, tím snáze extremisté předstírají, že jedinou obranou hranic je řev v kukle. A čím odpudivější je ulice krajní pravice, tím pohodlněji lze každou otázku po počtech a pravidlech označit za podezřelou.
Většina Evropanů přitom nemusí toužit ani po otevřené bráně, ani po pochodních. Chce vědět, kdo přichází, proč přichází, kdo smí zůstat a jak stát prosadí rozhodnutí o návratu. To není extremismus. To je základní nárok občana na funkční správu území.
Německá poslankyně o nás nerozhoduje. Naši politici ano
Clara Büngerová je představitelkou německé opoziční strany. Nemůže České republice nařídit přijetí migrantů z Ceuty. Jediný výrok, byť hlasitý, není evropská směrnice ani rozhodnutí německé vlády.
Od června se uplatňuje nový evropský migrační a azylový pakt. Zavádí společnou registraci příchozích, rychlejší hraniční a návratové řízení i mechanismus solidarity pro státy pod tlakem, jak popisuje Evropská komise. Členské země si přitom podle oficiálního vysvětlení pravidel mohou volit formu příspěvku; relokace lidí není povinnou jedinou možností.
Tvrzení, že o všem rozhodují „oni“, je proto pouze napůl pravdivé. Evropská pravidla samozřejmě omezují volnost jednotlivých států. Český premiér a ministři však sedí u stolu, kde se rozhoduje. Máme své europoslance, vládu i právo volit politiky, kteří budou prosazovat jiný postup.
Domácí politici si přesto rádi oblékají kostým bezmocného přihlížejícího. V Bruselu něco odsouhlasí, doma ukážou směrem k západu a oznámí, že se to zase nějak stalo. Výhodné uspořádání: pravomoc je naše, odpovědnost zahraniční.
Evropa může skončit. Ne však způsobem z internetových videí
Evropa, jak ji známe, může skutečně zmizet. Stačí, aby státy přestaly věřit ochraně společné vnější hranice a začaly obnovovat kontroly mezi sebou. Itálie už po událostech v Ceutě dočasně omezila bezkontrolní cestování ze Španělska a dvaadvacet členských zemí žádá společný zásah. Schengen totiž nestojí na absenci hranic, ale na důvěře, že je někdo hlídá jinde.
Zároveň by Evropa skončila i tehdy, kdyby právo na azyl nahradila kolektivním odmítáním lidí podle původu. Kontrolovaná hranice bez práva se mění v pevnost. Právo bez kontrolované hranice zase v pozvánku, jejíž podmínky určují pašeráci.
Unie už investovala do spolupráce s Marokem, návratů, ostrahy i řešení příčin migrace; západní trasa však zůstává podle Evropské rady závislá právě na spolupráci se severoafrickými zeměmi. To je nepohodlné jádro problému: část evropské suverenity leží v rukou režimů, které mohou migraci brzdit, přehlížet nebo politicky využívat.
O budoucnosti Evropy tedy opravdu rozhodují také jiní – marocké úřady, pašerácké sítě, soudy, němečtí aktivisté i extremisté v ulicích. Rozhodují ale jen v prostoru, který jim demokratické vlády vyklidí.
Kontinent nezachrání ani moralizující bezbřehost, ani zdvižená pravice. Zachrání ho vlády, které dokážou bez vytáček říct, koho přijmou, koho vrátí, kolik to bude stát a kdo za selhání ponese odpovědnost. Pokud tohle neumějí, Evropa nemusí být dobyta. Úplně postačí, když se sama vzdá řízení.
