Článek
Čtyři fronty, jedna metoda
Tomio Okamura tvrdí, že se jako předseda Sněmovny umí bavit i s lidmi, kteří ho nenávidí. Hned vzápětí však označí komunikaci s prezidentem Petrem Pavlem za neúnosnou a hlavu státu za nekorektního partnera. Schopnost dialogu tedy máme, pouze protistrana nesmí nesouhlasit příliš důkladně.
Petr Macinka zase předvedl vlastní pojetí otevřenosti. Ministerstvo zahraničí neudělilo reportérce Deníku N Zdislavě Pokorné akreditaci na tiskovou konferenci a odkázalo ji mezi „alternativní média a konspirační blogy“. Jak popsal Český rozhlas, úřad konkrétní důvod neuvedl. Diplomacie tím získala nový obor: místo vztahů mezi státy třídí novináře podle toho, jak příjemně se ministr cítí v jejich přítomnosti.
A aby nebylo sporů málo, Motoristé se rozhodli téměř vyklidit senátní volby. Možná postaví jediného kandidáta, protože Macinka nechce vstupovat do střetů, které nelze vyhrát. Od strany, jejíž veřejný projev připomíná nepřetržité troubení v tunelu, je to překvapivě tiché přiznání vlastních rozměrů.
Nepřítel jako provozní kapalina
Jednotlivé epizody spojuje prostý návyk: vláda se stále chová jako protestní hnutí, kterému někdo záhadně svěřil ministerstva. Hrad je údajně záškodnické centrum, kritická média jsou podezřelá, Senát nepřátelské území a evropská spolupráce podivná věc, o níž se premiér dozvídá, až když je téměř hotová.
Andrej Babiš přišel v Paříži s představou evropského protiraketového štítu právě ve chvíli, kdy Ukrajina a devět dalších zemí zakládaly antibalistickou koalici. Česko mezi zakladateli nebylo. Premiér později tvrdil, že o projektu Freyja nevěděl, ačkoliv podle popsané časové osy jednání se květnové videokonference účastnil český poradce pro národní bezpečnost a informace dostávalo také ministerstvo obrany.
Nelze s jistotou říct, kde se zpráva ztratila. Jenže všechny možnosti jsou pro vládu špatné. Buď její lidé premiéra neinformovali, premiér informaci nepochopil, anebo ji později politicky vytěsnil. Ani jedna varianta nepůsobí jako řízení státu. Spíš jako kancelář, v níž se důležité papíry zasouvají pod květináč, aby nekazily poradu.
Pavel není bez chyby, Macinka bez odpovědnosti ano
Ani prezident Pavel nemusí při každé zahraniční cestě oznamovat nápady dřív, než je vláda stihne projednat. Zahraniční politika vyžaduje koordinaci a Hrad občas poskytuje kabinetu až příliš snadnou záminku ke stížnostem. Přímý mandát prezidentovi nedává právo suplovat vládu.
Jenže kabinet má moc, aparát i odpovědnost. Nemůže půl roku vykládat, že prezident překáží, a současně se tvářit, že bez jeho dobré vůle nelze nic řídit. To už není ústavní spor, ale pohodlná výmluva.
Podobně přehání opozice, když z jedné odmítnuté akreditace okamžitě kreslí hotové Maďarsko či Rusko. Macinkův postup není cenzurou v právním smyslu: nikomu nezakazuje psát. Je však svévolným kádrováním přístupu k veřejné instituci. A od ministra, který se rád prodává jako drsný realista, vypadá útěk před otázkami podivně křehce.
Vláda si zmenšuje místnost
Motoristé nemusejí stavět kandidáty tam, kde nemají šanci. To je rozumná volební taktika. Současně tím ale mimoděk odhalují, že jejich sebevědomí je mnohem širší než jejich členská základna. Mediální hlasitost zkrátka ještě nevytvořila celostátní stranu.
Babišova koalice tak postupně zmenšuje prostor, v němž je ochotna fungovat. Prezident je nespolehlivý, novinářka nevhodná, Senát nedobytný a evropský projekt příliš složitý na včasnou reakci. Nakonec může kabinetu zbýt dokonale bezpečná místnost, kde nikdo nepokládá nepříjemné otázky a každý zvuk zní jako souhlas.
Pak už nebude mít s kým válčit. Jen s realitou. A ta na tiskovou konferenci žádnou akreditaci nepotřebuje.
