Článek
Právo není totéž co rozum
Vláda nakonec rozhodla, že Česko v Ankaře zastoupí Andrej Babiš, ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna. Petr Pavel zůstane doma. Premiér mluvil o praktických důvodech, přestože se o složení delegace vedl spor už od jara, jak shrnula ČT24.
Není nutné z toho dělat ústavní apokalypsu. Prezident nemá automaticky rezervované sedadlo na každém summitu a vláda zase nemůže předstírat, že hlava státu je jen ceremoniální květináč. Ústava dává prezidentovi úlohu zastupovat stát navenek a vládě svěřuje výkonnou moc. Nenabízí ovšem jednoduchý návod, kdo smí sedět na konkrétní židli v Ankaře.
Právní prostor ale není argument sám o sobě. Politika se nehodnotí jen podle toho, co ještě projde bez porušení paragrafu. Někdy se hodnotí podle toho, co už působí malicherně. A tady vláda vytvořila dojem, že účast prezidenta je větší problém než obraz země, která se nedokáže domluvit na vlastní reprezentaci.
Zdlouhavé představení pro tři aktéry
Celá věc přitom nevznikla včera. Už v dubnu vláda vyčlenila armádní letadlo pro Babiše, Macinku a Zůnu, zatímco prezident usiloval o účast na summitu. iROZHLAS tehdy upozornil, že se spor rozběhl naplno měsíce před konečným verdiktem.
To je na celé věci nejpříznačnější. Nikdo neřešil nečekanou bezpečnostní krizi ani logistickou katastrofu. Řešilo se, kdo bude vedle koho stát na fotografii a komu zůstane poslední slovo. Prezidenti a premiéři se samozřejmě nemusí mít rádi. Ani spolu nemusí souhlasit v každé zahraničněpolitické větě. Ale stát, který se nedokáže dohodnout ani na tom, zda využije obě své nejvyšší instituce, si dobrovolně vyrábí slabost.
Pavel nemusel jet. To je fér říct. Vláda má mandát hájit vlastní politiku, zvlášť když se na summitu mluví o výdajích na obranu, za něž nese odpovědnost právě kabinet. Jenže nikdo také nevysvětlil, proč by přítomnost prezidenta musela tuto politiku poškodit. Místo věcné odpovědi přišla dlouhá série vzkazů, odkladů a uražených tónů.
Ankara neuvidí paragrafy, ale dojem
Summit NATO se koná 7. a 8. července v Ankaře a Aliance jej pořádá jako setkání hlav států a vlád nad obrannými závazky, výrobou zbraní i dalším směřováním společné bezpečnosti, jak uvádí NATO.
Zahraniční partneři nebudou studovat české stenozáznamy ani rozhodovat, kdo měl doma silnější právní výklad. Uvidí prostší obraz. Česko jede na důležitý summit s vládní delegací, zatímco prezident zůstává doma po vleklém veřejném sporu. To není katastrofa. Je to ale zbytečně levná vizitka země, která se ráda hlásí k pevné roli v Alianci.
Nejde o to, zda měl Pavel dostat vstupenku do Ankary. Jde o to, zda bylo nutné udělat z jeho neúčasti domácí mocenské divadlo. Babiš mohl rozhodnout stejně a přitom nenechat celý spor měsíce kynout v médiích. Neudělal to.
Na summity se nejezdí dokazovat, kdo doma vyhrál přetahovanou o židli. Jezdí se tam hájit zájmy země. Česká vláda si vybrala své složení delegace. Teď nezbývá než doufat, že do Ankary nevezme i ješitnost, která celou cestu zatím řídila.
