Článek
Peněženka jako nové veřejné prostranství
Česká politika se umí pohádat skoro o všechno. O důchody, Ukrajinu, Agrofert, média, ekologii i o to, kdo komu ve Sněmovně skočil do řeči. Jenže u jedné věci se Petr Fiala a Andrej Babiš nepříjemně potkávají: stát má mít čím dál snadnější přístup k informacím o penězích lidí.
Každý to balí jinak. Fialova vláda to prodávala jako spravedlivější sociální systém. Babišova vláda zase jako boj proti kriminalitě, zneužívání dávek a špinavým penězům. Jenže občan na konci neřeší, jestli se kontrola jmenuje majetkový test, policejní oprávnění nebo ekonomická ochrana státu. Vidí hlavně to, že úřad, policie nebo jiná státní instituce chce vědět víc než dřív.
U superdávky je to vidět jasně. Nový systém státní sociální pomoci podle ministerstva práce řeší nejen příjmy a složení domácnosti, ale také majetkové podmínky, úspory, nemovitosti a auta. Stát tím říká: pokud chcete pomoc, ukažte, co máte.
To samo o sobě není skandál. Dávky mají dostávat lidé, kteří je opravdu potřebují. Není nic spravedlivého na tom, když někdo s dostatečným majetkem čerpá pomoc určenou pro slabší. Jenže i dobrý cíl může otevřít špatné dveře. A stát má zvláštní talent dveře pootevřít „jen trochu“ a pak zjistit, že je vlastně pohodlnější nechat je dokořán.
Fialův test potřebnosti, Babišův test poslušnosti
Ministerstvo práce už dříve uklidňovalo, že nejde o plošné prolomení bankovního tajemství. Podle MPSV má úprava umožnit jen ověřit žadatelem tvrzené skutečnosti o majetkových poměrech, na základě zákona, se souhlasem klienta a pouze u vybraných dávek.
Zní to rozumně. Jenže právě takhle státní zásahy do soukromí obvykle začínají: úzce, účelově, pro dobrou věc a s uklidňující větou, že poctivý člověk se nemá čeho bát. Tahle věta by měla v demokratickém státě vždycky rozsvítit červenou kontrolku. Poctivý člověk se totiž nemusí bát policie ani úřadu. Má se ale ptát, proč stát potřebuje další pravomoc a kdo pohlídá, aby ji nepoužil pohodlněji, než původně sliboval.
Babišova vláda jde ještě dál. Podle Aktuálně.cz návrh ministerstva vnitra počítá s tím, že vyšetřovatelé by mohli žádat banky o detaily k účtům konkrétních klientů bez rozhodnutí soudu i bez předchozího souhlasu státního zástupce. Česká advokátní komora k tomu napsala, že jde o zásadní rozšíření pravomocí policejního orgánu bez odpovídající kontroly.
Tady už nejde o žadatele o dávku, který výměnou za pomoc dokládá majetkové poměry. Tady jde o obecnější otázku, jak snadno má stát sahat do bankovního soukromí lidí. A jestli se vláda tváří, že soudní kontrola je zdržování, pak by měla zpozornět i část veřejnosti, která jinak volá po tvrdém pořádku.
Kontrola má chránit stát, ne krmit jeho zvědavost
Česká národní banka u centrální evidence účtů uvádí, že v databázi nejsou vedeny zůstatky na účtech. Evidence obsahuje základní informace o účtech, bezpečnostních schránkách a osobách, které k nim mají vztah. To je důležitý rozdíl. Vědět, kde účet existuje, není totéž jako vidět do pohybů peněz.
Jenže hranice se posouvají právě po malých krocích. Nejdřív stát ví, kde účet je. Pak chce ověřit zůstatek kvůli dávce. Pak chce detaily pro vyšetřování bez soudce. Pak přijde další výjimka, protože přece bojujeme proti podvodům, terorismu, praní peněz nebo čemukoli, co zrovna zní dost vážně.
Nikdo rozumný netvrdí, že bankovní tajemství má chránit zločince. Policie musí mít nástroje. Úřady musí umět odhalit podvod. Sociální systém musí rozlišit potřebného člověka od vychytralého příjemce. Jenže nástroje moci mají mít brzdy. A čím citlivější data stát chce, tím silnější brzdy potřebuje.
Fiala a Babiš se v tomhle opravdu potkali. Jeden otevřel cestu k tvrdšímu majetkovému prověřování u sociální pomoci. Druhý k tomu přidává bezpečnostní a policejní logiku. Dohromady vzniká stát, který se tváří jako ochránce poctivých, ale zároveň si zvyká, že občanská peněženka je čím dál méně soukromý prostor.
Až příště politik řekne, že se slušný člověk nemá čeho bát, měl by dostat protiotázku: a čeho se má bát stát, když má jeho zásah předem posoudit soudce nebo státní zástupce? Pokud je podezření vážné, kontrola mu přece neublíží. Pokud vážné není, pak nemá co dělat v cizím účtu.
Soukromí není výmluva pro podvodníky. Je to pojistka pro všechny ostatní. A kdo ji jednou začne považovat za překážku efektivity, ten možná ušetří pár formulářů. Ale občanům vezme něco, co se vrací mnohem hůř než špatně vyplacená dávka: důvěru, že stát zná své meze.
