Článek
Kdo tady vlastně rozdává lekce
Filip Turek prezidentovi vzkázal, že by se měl „chovat jako chlap“. Reagoval tím na zveřejnění zpráv Petra Macinky, v nichž ministr zahraničí spojoval uklidnění vztahů s Hradem s Turkovým jmenováním do vlády a zároveň avizoval tvrdý konflikt, pokud se tak nestane. Jak popsaly Novinky, Turek označil zveřejnění soukromé komunikace za zoufalé a prezidenta obvinil z opovrhování Ústavou.
Je v tom zvláštní druh politické komedie. Poslanec, jehož jmenování ministrem prezident odmítl mimo jiné kvůli dlouhodobým pochybnostem o jeho respektu k pravidlům, dává hlavě státu lekce z dospělosti. Člověk, kolem něhož se roztočil tlak na prezidenta, pak vysvětluje, že prezident je přecitlivělý.
Turek má plné právo Pavla kritizovat. Prezident není relikvie za sklem a Hrad není chráněná dílna pro lidi, kterým se nesmí odporovat. Jenže kritika se pozná podle toho, že míří k věci. Vzkaz o chlapskosti je jen politická verze hádky u semaforu. Hlučná, snadno šířitelná sdílením a úplně k ničemu.
Ústava není příspěvek ve stories
Turek se dovolává Ústavy. To je vždycky dobrý začátek, zvlášť když člověk tuší, že by bylo vhodné se do ní také podívat. Článek 63 Ústavy říká, že prezident zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Zároveň platí, že za rozhodnutí vyžadující kontrasignaci nese odpovědnost vláda.
Právě proto není spor o summit NATO jednoduchý. Prezident nemá automatické právo přivézt se na každé zahraniční jednání jen proto, že je prezident. Vláda zase nemá právo tvářit se, že hlava státu je obtížný host, kterého lze nechat doma, když se nehodí do koaliční nálady.
Ústava není klacek, kterým se má druhá strana umlátit v televizním studiu. Je to návod, jak se nerozbít navzájem ve chvíli, kdy se lidé ve funkcích nemají rádi. A přesně tady česká politika selhává. Ne proto, že by Pavel a Babiš museli mít stejný názor. Selhává proto, že každý spor okamžitě promění v otázku osobní převahy.
Ankara není ring pro domácí válku
Petr Pavel požádal premiéra o účast na summitu NATO už 8. dubna, jak potvrdil Pražský hrad. Vláda pak rozhodnutí o delegaci odkládala, přestože summit v Ankaře připadá na 7. a 8. července a řešit se na něm mají obranné výdaje i budoucí směřování Aliance.
iROZHLAS připomněl, že Pavel se účastnil všech summitů NATO od nástupu do funkce a dříve předsedal Vojenskému výboru Aliance. To automaticky neznamená, že má mít na cestu rezervované sedadlo bez debaty. Znamená to ale, že vyřazovat jej zrovna z jednání o obraně vyžaduje víc než uražený tón a koaliční nechuť.
Zahraniční partneři nebudou číst Turkova stories ani rozebírat, kdo doma použil ostřejší větu. Uvidí jen výsledek. Česko se před summitem NATO nedokáže dohodnout, zda chce mluvit jedním hlasem, nebo si dál dokazovat, kdo komu dokáže více znepříjemnit život.
Dospělost se nepozná podle hlasu
Turek možná věří, že tvrdý tón je známka síly. Ve skutečnosti bývá často jen náhradou za argument. Dospělost v politice nevypadá jako výzva, aby se protivník „choval jako chlap“. Vypadá jako schopnost snést kontrolu, přijmout hranice vlastní funkce a pochopit, že instituce nejsou kulisy pro osobní války.
Prezident nemá být nad vládou. Vláda nemá být nad Ústavou. A Filip Turek nemusí být učitelem obou. Pokud ale česká politika bude dál zaměňovat ústavní spor za soutěž v uraženosti, nebude potřebovat žádné doučování. Stačí jí zrcadlo.
