Článek
Radost sedmiletého vítěze
Každý to zná z dětství. Vyhraje se drobná bitva o nanuka, lepší místo v autě nebo poslední kus bábovky a člověk má pocit, že právě porazil dějiny. Není nutné vědět, co bylo ve hře. Stačí, že druhý ostrouhal.
Přesně tak působí radost Filipa Turka z Pavlovy neúčasti na summitu NATO. Turek na svém profilu označil za pozitivní, že se v Ankaře nebude propagovat přijetí eura, rušení práva veta ani cosi jako evropský superstát. Člověk skoro čeká, že vedle toho vytáhne i varování před povinnou výukou esperanta.
Jenže Ankara není schůzka ministrů financí eurozóny, bruselská porada o smlouvách EU ani tematický večer federalistů. Je to summit NATO. Aliance sama uvádí, že se v červenci bude zabývat hlavně obrannými výdaji, vojenskými schopnostmi, výrobou zbrojní techniky a bezpečností členských zemí, jak stojí v materiálu NATO.
Turek tedy slaví, že se na summitu NATO nebude projednávat něco, co se tam vůbec projednávat nemá. To je jako radovat se, že na tenisovém turnaji nikdo nezavede povinné plavání. Technicky vzato má pravdu. Jen je těžké pochopit, proč to říká nahlas.
Ankara není Bruselský salonek
Na evropské politice lze kritizovat ledacos. Euro, veto, Green Deal, podobu Unie i to, že se z každé složitější debaty snadno stane soutěž v tom, kdo rychleji vysloví slovo „Brusel“. Ale alespoň základní orientace v tom, kde se která debata vede, by u člověka s vládní funkcí nebyla přehnaný luxus.
Turek není jen komentátor od telefonu. Vláda ho jmenovala zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal, tedy člověkem, který má v evropské agendě vystupovat za Českou republiku. O to podivnější je, když si z aliančního summitu udělá kulisu pro vlastní evropské strašidlo. Není třeba souhlasit s Pavlem, aby člověk viděl rozdíl mezi NATO a Evropskou unií. K tomu stačí mapa institucí, ne geopolitický doktorát.
Summit se koná 7. a 8. července v turecké Ankaře. Turecko je členem NATO, nikoli tajná pobočka Evropské komise s kebabem před vchodem. Oficiální informace Aliance jsou v tom nečekaně jednoznačné.
Vítězství nad nepřítomným
Vláda prezidenta z delegace vynechala a Petr Pavel se obrátil na Ústavní soud. Reuters připomněla, že jde o nezvyklý krok i proto, že čeští prezidenti dosud na summity NATO téměř pravidelně jezdili a Pavel sám byl předsedou Vojenského výboru Aliance.
Jenže nejzajímavější na celé věci není další kapitola sporu mezi Hradem a kabinetem. Je to Turkův potlesk pro vítězství, které nic neřeší. Česko má na summitu vysvětlovat obranné výdaje, schopnost armády a svou bezpečnostní důvěryhodnost. Turek mezitím slaví, že tam nikdo nebude debatovat o euru.
To už není politický názor. To je radost člověka, který vyhrál domnělou bitvu s bratrancem a běží ji vykřičet do světa, aniž by si všiml, že soutěž byla dávno o něčem úplně jiném.
Až se bude v Ankaře jednat o tom, zda Evropa dokáže nést víc odpovědnosti za vlastní obranu, nebude největší českou slabostí Pavlova nepřítomnost. Bude jí představa, že někdo dokáže zaměnit summit NATO za boj proti euru a ještě se u toho cítit jako vítěz.
