Článek
Tento let z roku 1972 je také známý pod názvem Miracle Flight. Letadlo startovalo v uruguayským Montevideu, odkud se vydalo na cestu do Santiaga v Chile. V době, kdy se dvoumotorový turbovrtulový letoun 13. října zřítil do pohoří And, na palubě letadla bylo 40 cestujících a pět členů posádky.
Devět cestujících a tři členové posádky při nárazu okamžitě zemřelo, ale příběh těch, kteří přežili havárii, je skutečně neuvěřitelný. Celkem 72 dní přežívali při teplotách až -30 stupňů, skoro bez jídla, zatímco zbytek světa věřil, že jsou mrtví.
Podrobnosti o letu
Let byl provozován modelem Fairchild FH-227D, typem letounu, který v jednu chvíli kupodivu provozovala společnost Delta Air Lines. Letadlo, které bylo v roce 1972 teprve čtyři roky staré, si pronajal rugbyový tým Old Christians Club za účelem dostat své členy a jejich rodiny na zápas proti anglickému klubu Old Boys v Santiagu. 12. října turbovrtulový letoun odletěl z letiště v Montevideu, ale tým se musel na noc zastavit v argentinské Mendoze kvůli bouři.
Následující den letadlo odletělo ve 14:18 a piloti se rozhodli letět na jih do průsmyku Planchón. Pilot Julio Ferradas, který letěl přes Andy 29krát, zacvičoval svého co-pilota Danteho Laguraru.
V 15:21, chvíli poté, co úspěšně přeletěli průsmyk, Laguara očekával, že během další minuty doletí ke Curicó a tím pádem byl připraven rutinně klesat na správnou výšku. Lagurara požádal letecké dispečery o snížení výšky, což oni přijali. To byl začátek smrtelného osudu letadla – pilot totiž špatně odhadl jejich polohu.
Letadlo se stále nacházelo hluboko v Andách. Lagurara řekl do vysílačky, že očekával turbulence, ale někteří cestující si všimli, že letadlo je nebezpečně blízko hor. Tehdy si Lagurara uvědomil, že je příliš pozdě. Pokusil se použít maximální výkon, aby vytáhl letadlo co nejvýše, ale v 15:30 letoun narazil do horského masivu.
Při nárazu ztratilo letadlo pravé i levé křídlo a zadní křídlo. Zbytek trupu se zřítil a sklouzl z hory (asi 725 metrů), než narazil na ledovec, později nazvaný Glacier of Tears (tedy ledovec slzí). Trosky se zastavily v odlehlém údolí v Argentině poblíž chilských hranic v nadmořské výšce 3 570 metrů. Při havárii okamžitě zemřelo 12 ze 45 lidí. Později vyšetřování zjistilo, že hlavní příčinou nehody byla lidská chyba pilotů. Ačkoliv netrvalo dlouho, než si chilské letectvo všimlo nehody, letadlo zůstalo dlouhou dobu nenalezeno. Několikrát záchranné helikoptéry dokonce přeletěli místo nehody, jenže kompletně zničené bílé tělo letadla nebylo ve sněhu vidět.
72 dnů trvající boj o přežití
Ti, kteří havárii přežili, měli před sebou mnoho dní těžkého boje. Někteří měli smůlu. První noc zemřelo pět cestujících, včetně pilota Lagurary. Cestující rozmontovali sedadla z trupu letadla, aby pomoci nimi postavili jakýsi úkryt, ve kterém by se mohli vzájemně ohřívat. Dvacet osm lidí se vešlo do malého prostoru, jenž byl zpevněn zavazadly, aby se tam nedostala zima. O několik dní později zemřel ještě jeden další cestující a zbývající přeživší našli fungující vysílačku. Ta odhalila, že pátrání bylo ukončeno – naděje cestujících se nebezpečně zmenšila.
Jídlo bylo velkým problémem. Posledních 27 cestujících se muselo dělit o osm čokoládových tyčinek, plechovku mušlí, tři sklenice džemu, pár balíčků mandlí, datlí, bonbónů, sušených švestek a o láhev vína. Nakonec přeživší neměli jinou možnost, a museli jíst maso svých mrtvých přátel a rodiny – neudělali by to, všichni by tu zemřeli. Veřejnost na toto později reagovala velkým odporem a kritikou, ale nejspíše se nikdo z nás (snad) nikdy neocitne ve situaci, kdy bychom museli řešit takto ojedinělé extrémní otázky ohledně života a smrti.
Roberto Canessa, který byl v té době devatenáctiletým studentem medicíny, napsal knihu s názvem „Musel jsem přežít: Jak mě havárie letadla v Andách inspirovala k záchraně životů“. Podle National Geographic v roce 2016 řekl: „Kanibalismus je, když někoho zabijete a následně sníte. My nikoho aktivně nezabili. Takže technicky vzato je to to, co jsme dělali my v Andách, antropofágie. Tyto diskuse již vedu 40 let. Je mi to jedno. Neměli jsme na vybranou, buď bychom snědli tato mrtvá těla, nebo bychom se sami stali mrtvými těly. To je vše. Maso obsahovalo bílkoviny a tuk, které jsme nutně potřebovali.“
Další ranou osudu byla lavina, jež zasáhla místo havárie dne 29. října. Ta zabila dalších osm lidí. Zatímco lavina uvěznila zbývající přeživší, chránila je aspoň před vánicemi.
Zázračná záchrana
Tři přeživší, Nando Parrado, Antonio „Tintin“ Vizintin a Canessa, se rozhodli, že pokud chtějí být zachráněni, musí vzít věci do vlastních rukou. Vydali se na cestu mimo letadlo, aby se poohlédli, kde momentálně zhruba jsou – což je málem zabilo – a uvědomili si, že jsou mnohem hlouběji v Andách, než se čekalo.
Vrátili se na místo, nabrali síly a poté, co vyrobili spací pytle z leteckých součástí, vydali se muži znovu hledat pomoc dne 12. prosince. Během toho na místě havárie zemřeli další tři lidi.
Tři dny putovali nebezpečným terénem. Vizintin se však vrátil na místo havárie, protože tříčlenná skupina nevzala s sebou dostatek jídla. Nakonec, poté, co Parrado a Canessa šli dalších devět dní, a byli si jisti, že zemřou, dorazili do údolí, a nakonec uviděli muže na koních. Následující den, 22. prosince, chilské letectvo zachránilo polovinu přeživších a 23. dne evakuovalo zbytek.
Zdroje:
