Cestopis z Barcelony – Co lze v katalánské metropoli stihnout za jeden den

Do Španělska jsme letěli za závodem Formule 1 (článek o zážitku s pekelně rychlými auty si budete moci přečíst později), ale je jasné, že nemůžeme vynechat hlavní město Katalánska a druhé největší město Španělska. Časově jsme byli docela omezení tím, že jsme přiletěli v pátek večer (po hodinovém zpoždění kvůli nepříznivému počasí nad Alpským pohořím), neděli jsme trávili na trati v nedalekém Montmelo, a v pondělí ráno již odlétali zpět do Česka. Díky tomu, že Barcelona je zhruba čtyřikrát menší než Praha, nám sobota ale bohatě vystačila.

Podívejme se ale nejdříve na pátek. Předpověď počasí nebyla zrovna příznivá, přímo nad Prahou se seskupilo několik energeticky nabitých mraků a nad Alpami to vypadalo ještě hůř. Stalo se tedy to, co se stát muselo. Neprodleně po boardingu nás pilot varoval, že si na start chvilku počkáme – přesněji celou hodinu. Bylo velké štěstí, že letadlo nebylo plně obsazené, hned za mou rodinou byla jedna celá, zcela prázdná řada, již jsem si nestydatě uzurpoval. Také proto, abych měl sedadlo u okénka, a mohl vidět, jak nic nevidím, když nás obklopila bouřka s deštěm s intenzitou niagarských vodopádů.

O 70 minut později jsme se konečně ocitli na runwayi, vzletěli vzhůru do stále šedých oblak, zahlédli shora Marseille a po dvou hodinách letu přistáli v Barceloně. Původní rezervaci v restauraci jsme sice nestihli, naštěstí měl tento podnik přesto dostatek místa, abychom se mohli posílit s klasickou paellou nebo dalšími rybími specialitkami (přeci jen to byla restaurace přímo u moře).

Je osm hodin ráno. Snídáme v hotelu. Nebo takhle, zbytek rodiny snídá, já zkoumám, jak funguje ten zde situovaný dvoupatrový toaster. Ukázalo se, že jedno patro je rozbité, a dvakrát si můžete tipnout, do jakého patra jsem si své toasty položil.

Po snídani začal maraton Barcelonou. Jak stihnout za jeden den co nejvíce památek a vidět většinu města? Takto: Kupte si nejdříve dvoudenní lístek na MHD. Ušetří vám to mnoho práce a starosti s dopravou. Poté se vydejte k metru, protože metro je to jediné, co v tomto městě jede včas a pravidelně (viz vlastní autobusová kapitola později v článku). Metrem se vydáte k největší atrakci města, k Sagrada Familia.

Sagrada Familia je něco jako barcelonský tunel Blanka, až na to, že se staví krapet déle. Přesněji již od roku 1882. Slavný architekt Antoni Gaudí navrhl gigantický komplex před více než 140 lety, a podle vlastních slov věděl, že tento kostel nikdy neuvidí hotový. Vidět budovu na vlastní oči je zajímavý zážitek, především protože je to obrovský chaos. Kostel je obrovský, skládá se hned z několika architektonických stylů, má na sobě stovky soch (mimo jiné ještěrky, hady, banány, ananas, Ježíše, stromy…) a celkově vám dá pocit, že tady nikdo správně nevěděl, co všechno Gaudí na svém mistrovským kousku chtěl, tak se tam dalo všechno.

Pokud máte pro město jen jeden den, nabízí se projet se na jednom z turistických autobusů. V jihoevropských městech se vyplatí si tuto jízdu zaplatit, protože nejčastěji jedou tyto busy celým městem, jedou včas a můžete kdykoliv vystoupit, prohlédnout si místo a následně nastoupit do jiného busu stejné linky (v Barceloně jede jeden bus zhruba každých 5 minut).

Druhou atraktivní zastávkou byl Park Güell, překvapivě taktéž práce Antoni Gaudího. Zde se vyřádil především na jeskyních, sochách a místnostech podobající se chrámům. Doména 17 hektarů velkého parku s velkolepým vchodem je terasovitá plocha ve velikosti 3000 m² ve ​​tvaru oválu, která vznikla v letech 1907 až 1913. Toto náměstí je podepřeno 86 sloupy umístěnými pod ním, které tvoří velký sál. Z parku nacházejícího se úplně na severozápadě města je krásný výhled na celé město, pláž a moře.

Další skvělý výhled najdeme na vrchu zámku Montjuïc, hned za olympijským parkem. Pěšky nebo pomocí lanovky se dostanete na nejvyšší bod na jihu Barcelony, a můžete se z jedné strany dívat na Barcelonu a z druhé strany pozorovat dění na Středozemním moři. Tady jste i v revíru opravdu velkých racků stříbřitých, jejichž ohromné rozpětí křídel už skoro připomíná albatrosy. Mnohem zajímavější ale je, že se v Barceloně usídlila velká populace divoce žijících papoušků mniších. Z pohledu zoologa a chovatele exotických zvířat je tenhle opeřenec mnohem zajímavější než obyčejný holub (kterých je tu taktéž až až).

K večeru už zbylo jen se najíst a projít se chvilku po promenádě. Nečekali jsme, že se zrovna tam v tento den odehrává koncert španělské kapely. Hudebníci slušně rozjeli party na ulici, kde byl poznat španělský temperament a jejich velmi optimistický pohled na život. A přesně takhle stihnete v Barceloně za jeden den maximum. Ale to ještě není vše, slíbil jsem vám malou historku o místních autobusů z MHD!

Je neděle. Já a brácha se vracíme ze závodu Formule 1. Google nám ukazuje, že 10 minut od nás odjede za 14 minut autobus přímo k našemu hotelu. Perfektní! U zastávky jsme dokonce o dvě minuty dříve, a čekáme na to, že se bus objeví v 19:21 na zastávce. Nejsme jediní, co čekají, a tabule u zastávky taktéž ukazuje, že se bus objeví za šest minut. Na jednou se ale tabule mění. Z tří minut se najednou stalo osm minut. Skutečně se v 19:21 žádný bus neobjevil. Podle tabule v 19:27. Tak snad.

19:30… bus nikde. Tabule to vzdala, ukazuje nám to jen „<1 minute“, a to už dobrých pět minut. 19:34 se bus tedy konečně objevil, nasedneme do něj, a pospícháme do hotelu, abychom stihli rezervaci v restauraci. Jenže pan řidič nikam nepospíchá. U každé zastávky stojí příliš dlouho, někdy i déle než dvě minuty. Podle Google, má trvat cesta s pěti zastávkami pouhých sedm minut. Po sedmi minutách jsme ale teprve u druhé zastávky. Na cestě k čtvrté zastávce bus najednou odbočí na silnici, po které nemá vůbec jet – ještě k tomu odjíždí pryč od zastávky u našeho hotelu. Fajn, řekli jsme si. Vystoupili jsme, jak to jen šlo, a běželi do hotelu.

Poučení tedy zní: Nespoléhejte se výhradně na Google. Ani na jízdní řády u zastávky. Někdy nějaký bus asi přijede, a možná pojede i k vaší zastávce.