Článek
V únoru 1912 se odvážný rakouský návrhář a krejčí Franz Reichelt vrhl z Eiffelovy věže s vlastnoručně vyrobeným padákem. Bez jakýchkoliv zbytečně zdlouhavých experimentů či výpočtů skočil z první platformy ve výšce 60 metrů, pevně přesvědčen, že jeho vynález bude fungovat. Ohromující věc na této akci: byla pečlivě zdokumentována filmovým týmem francouzské společnosti Pathé. Dodnes je video jeho pádu veřejně dostupné.
Franz Reichelt se narodil 6. října 1878 v městečku Štětí severně od Prahy. Jeho otec tam byl obuvníkem – řemeslo, kterému se i mladý Franz zpočátku věnoval. Jeho skutečný zájem se však brzy obrátil ke krejčovství, a proto v patnácti letech opustil dům svých rodičů a odešel do Vídně. Jeho strýc tam od 80. let 19. století provozoval prosperující oděvní salon.
Po Vídni následovalo ještě několik let výuky a cestování v Bruselu a Berlíně. Zde krátce pracoval pro luxusní salon Horowitz, jehož majitel později vzpomínal, že Reichelt měl už tehdy velký sen: „Řekl mi o svém nápadu zkonstruovat kabát, který by se dokázal otevřít jako deštník, aby člověk mohl bezpečně skočit z výšky a přežít pád.“
Úspěšný krejčí se zájmem změnit svět
Dá se předpokládat, že Reichelt věděl o podobných experimentech, které byly provedeny před ním. Především německý průkopník letectví Otto Lilienthal, který měl v srpnu 1896 smrtelnou nehodu a který při svých leteckých pokusech používal jakýsi pradávný typ padáku. Než se ale chtěl stát uznávaným vynálezcem, chtěl si nejprve vybudovat profesionální existenci jako krejčí. V roce 1903 odjel do Paříže a založil zde vlastní krejčovský salon. Usadil se v centru, ve vznešené čtvrti poblíž Opery, na Rue Gaillon na rohu Avenue de l'Opera. Hlavní město módy ho uchvátilo, i když neuměl ani slovo francouzsky. Přesto se podnikání začalo dobře rozvíjet. Zákazníky našel především v bývalých krajanech. V roce 1909 přijal Reichelt francouzské občanství a změnil své křestní jméno na François.
Jeho skutečnou vášní však zůstala stavba parašutistického obleku. Neúnavně se v tom šťoural a prováděl testy s manekýny, které vyhazoval z okna. Jakmile viděl malinkaté zlepšení při dopadu, stal se sám vlastním pokusným králíčkem. V říjnu 1910 skočil z výšky šesti metrů a dopadl, poněkud hrubě a lehce zraněn, na hromadě slámy. Ale nevzdal to. Když Aéro-Club de France nabídl 10 000 franků té osobě, která dokáže postavit fungující padák o hmotnosti nejvýše 25 kilogramů, bylo mu jasné, že vyhraje.
Píše se 4. února 1912. Reichelt vše připravil a do Eiffelovy věže povolal četné zástupce médií: reportéry, fotografy a dva kameramany, protože stále mladé médium filmu se zdálo být ideální pro zachycení senzace v pohyblivých obrazech. Místo bylo perfektní, protože samotná Eiffelova věž se od svého dokončení v roce 1889 stala mediální hvězdou.
Reichelt těžil z celosvětové publicity. Bylo 8 hodin ráno, chlad zimního rána obklopil dav diváků a Reichelt nebojácně pózoval před kameramanem. Na zádech byl připevněný velký balík se složeným padákem a na hlavě měl připravenou čepici, kterou chtěl dole triumfálně zamávat.
Tragický skok
Druhá kamera na něj čekala na prvním nástupišti ve výšce 57 metrů. Na záběrech vidíme, že Reichelt již stojí na parapetu. Je klidné počasí, bezvětří. Látková konstrukce namontovaná na jeho těle – nyní obrovská, když je otevřená – je naposledy upravena. Váhavě pohupoval tělem tam a zpět, a pak následoval skok do hlubin.
Kamera na zemi ukazuje jen neidentifikovatelnou kouli z látky a člověka, jak padá bez odporu vzduchu a tvrdě dopadá na zem. Pomocníci přispěchají na místo a odvezou bezvládné tělo pryč v automobilu. Náraz byl tak prudký, že Reichelt vystřelil znovu půl metru do vzduchu a pak se zahrabal 18 centimetrů do země. Tělo nešťastného vynálezce bylo po pádu znetvořené.
Noviny následujícího dne byly plné zpráv a obrázků o katastrofě. Lidé psali o „skoku smrti z Eiffelovy věže“, o „smrtelném experimentu parašutisty“ a divili se, jak k tomu mohl Reichelt získat povolení od pařížského magistrátu. Zprávy obletěly celý svět a Reichelt si tím pádem splnil svůj sen stát se světoznámým.
Zdroje:
