Článek
Člunozobec – elegantní lovec z mokřad
Tento na pohled hrozivý a prehistoricky vypadající pták patří mezi nejzajímavější živočichy na naší planetě. Může dorůst do výšky až 1,5 metru, rozpětí křídel dosahuje až 3 metry a jeho ohromně silný zobák měří téměř 30 centimetrů – je to třetí největší zobák v ptačí říši, hned po pelikánech a čápu sedlatému.
Jeho obří zobák a dlouhé, hubené nohy z něj dělají impozantního predátora. Způsob lovu může působit velmi strašidelně, protože stojí úplně nehybně ve vodní ploše, dokud se pod ním neobjeví kořist. Pak se rázem vrhne velkou rychlostí vpřed, aby popadl nic netušící kořist a spolkl jí celou v jednom kuse. Studie z roku 2015 zveřejněná v Journal of African Ornithology zjistila, že nejčastější kořistí je sumec africký, jenž tvoří asi 71 % jeho potravy. Je však také známo, že člunozobec uloví úhoře, hady, a dokonce krokodýlí mláďata. Na konci zobáku ve tvaru člunu (proto i jméno člunozobec) je silný hák, kterým dokáže probodnout ryby a proniknout měkkým „krunýřem“ (zrohovatělá kůže, také známé jako osteodermy) mladých krokodýlů.
Plochý a široký zobák je taktéž používaný ke komunikaci. Rychlé a silné klapání, jaké ho známe od čápů, zní od člunozobců markantně a impozantně. Člunozobci jsou většinou samotáři, ale chovné páry jsou monogamní a snášejí až tři vejce ve jedné snůšce, ačkoli kvůli rivalitě mezi sourozenci se obvykle dožije dospělosti pouze jedno. Obvykle se jedná o největší prvorozené mládě, které sourozence zabijí. Druhé a třetí mládě jsou v podstatě náhradní mláďata, které slouží jako záloha, pokud první nepřežije.
Velký zobák zvládne usmrtit i mladého krokodýla.
Životní prostředí a komplikovaná taxonomie
Člunozobec upřednostňuje odlehlé bažiny, vřesoviště a mangrovové lesy střední Afriky. Tyto oblasti mu nabízejí ideální prostředí pro lov ryb. Ačkoli se jedná o samotářsky žijící zvíře, vědci dokázali zpozorovat i menší skupiny člunozobců žijících stále u sebe. Dokonce spolu lovili.
Taxonomicky byl člunozobec velmi dlouho oříškem. Pohledově připomíná trochu čápa či volavku, proto je nyní klasifikován jako jediný druh v čeledi Balaenicipitidae zařazený do řádu brodivých ptáků do větve s volavkami, protože má srovnatelný letový vzor, prachové peří a podobnosti ve stavbě kostry.
Novější molekulárně genetické analýzy naznačují ale zcela jinou příbuznost; je pravděpodobné, že člunozobec pochází ze stejných předků jako pelikáni, a proto by měl být zařazen do řádu Pelecaniformes. Tato myšlenka je velmi stará: John Gould již tuto teorii vyjádřil, když poprvé popsal člunozobce v 19. století. Na tuto teorii navázal v roce 1957 P.A. Cottam. Od té doby o ní zoologové znovu a znovu diskutovali. Na základě studií struktury středního ucha a vaječných skořápek někteří vědci věřili, že pelikáni a člunozobci musí být blízcí příbuzní, zatímco jiní tvrdili, že jakékoli podobnosti jsou výsledkem konvergentní evoluce. Díky možnostem moderních molekulárně genetických analýz přibylo důkazů o příbuznosti mezi pelikány a člunozobci. Sibley & Ahlquist dokonce přiřadili člunozobce do čeledi pelikánovitých. I v roce 2003 se názor nezměnil, Gerald Mayr po morfologické analýze umístil člunozobce do blízkosti pelikánů. Viděl je ale jako sesterský taxon, do kterého zařadil i kladivouše afrického (Scopus umbretta). Toto systematické rozdělení platí do dnes.
Člunozobec a lidi
Člunozobci jsou známí již několik tisíc let, a už ve starém Egyptě byli oblíbenými a posvátnými ptáky. Jeho latinský název Balaeniceps rex již napovídá o jeho postavení v mytickém světě egyptského starověku. „Rex“ totiž znamená v překladu „král“, a byl tak vědci pojmenovaný kvůli dávným spisům a kresbám, kdy byl klidný a půvabný člunozobec považován za převtěleného Boha.
K lidem se tento pták chová velmi mile a neagresivně, z divoké přírody je známo, že se mohou ornitologové přiblížit až na dva metry k hnízdu, aniž by se museli obávat útokům ze strany člunozobců. IUCN od roku 2004 klasifikuje člunozobce afrického jako ohroženého. Zatímco populace byla v roce 1997 odhadována na 12 000 až 15 000 jedinců, novější studie odhadují 5 000 až 8 000 ptáků. Z toho nejméně 80 % žije v Jižním Súdánu. Populace ubývá především kvůli ničení životního prostředí. Například ekologicky důležité bažiny Sudd byly masivně vysušeny a zničeny během výstavby kanálu Jonglei. Dalším problémem je dlouhá doba rozmnožování. Ptáci se dožívají dospělosti velmi pozdě (pohlavní dospělost: 3-4 let) a každý rok přežije jen jedno mládě.
Pronikavý pohled člunozobce měl na starověké Egypťané velký efekt.
Zdroje:
Mullers RAH, Amar A. 2014. Shoebill Balaeniceps rex foraging behaviour in the Bangweulu Wetlands, Zambia. Journal of African Ornithology. Volume 86.
Hackett et al. 2008. A Phylogenomic Study of Birds Reveals Their Evolutionary History. 320. 5884, S. 1763–1768
Gerald Mayr. 2003. The phylogenetic affinities of the Shoebill (Balaeniceps rex). In: Journal of Ornithology. 144, S. 157–175.
https://realmafricasafaris.com/shoebill-stork/#:~:text=Shoebills%20are%20ancient%20birds%20that,somewhat%20similar%20to%20a%20heron.
