Článek
„Dvojčata! Dvojčata!“ Desetiletá Eva Mozes se přitiskla ke své matce uprostřed chaosu před Osvětimí. Před příjezdem do tábora smrti byla hozena do vlakového vagónu na zdánlivě nekonečné cestě z Maďarska. Nyní se ona a její dvojče Miriam pevně držely, zatímco nacistické stráže křičely rozkazy v němčině.
Najednou se před identickými dívkami zastavil strážný SS. „Jsou to dvojčata?“ zeptal se jejich matky.
„Ano. Je to dobré?“ odpověděla.
Přikývl a život Evy Mozesové se navždy změnil. Strážný SS ji a Miriam popadl a odvláčel pryč od jejich matky. Už ji nikdy neviděli. Eva a Miriam se právě staly subjekty masivního, nelidského lékařského experimentálního programu v Osvětimi – programu zaměřeného výhradně na tisíce dvojčat, z nichž mnohé byly děti.
Mengele a jeho experimenty
Program vedený negativně proslulým lékařem Josefem Mengelem proměnil dvojčata jako byla Eva a Miriam v lékařské subjekty patřící do experimentů, jež vystavily asi 3 000 dětí nejrůznějším nemocem, znetvoření a mučení pod záminkou lékařského „výzkumu“ těchto nemocí a lidské odolnosti.
Dvojčata byla oddělena od ostatních vězňů a odvezena do laboratoře k prozkoumání. Mengele obvykle používal jedno dvojče jako kontrolu a druhé podroboval všemu, co ho napadlo. Od krevních transfuzí po nucenou inseminaci, injekce s nemocemi, amputace a vraždy. Ti, kteří zemřeli, byli pitváni a následky nelidských akcí byly studovány; jejich přeživší dvojčata byla taktéž zabita a podrobena stejnému zkoumání.
Studie dvojčat pomohly vědcům ospravedlnit to, co považovali za nezbytnou diskriminaci lidí s „nežádoucími“ genetickými vlastnostmi – tedy Židů, Romů, LGBTQ lidí, lidí s postižením a dalších. Experimenty na dvojčatech, které pomohly vytvořit eugenické hnutí, však ironicky vedly k pádu samotné eugeniky.
Pro eugeniky, jako je Mengele, byla identická dvojčata (jako sestry Mozesovy) dokonalými výzkumnými předměty. Vzhledem k tomu, že sdílejí genom, uvažovali vědci o tom, že jakékoli fyzické nebo behaviorální rozdíly u dvojčat by byly způsobeny výhradně chováním, nikoli genetikou. Eugenici považovali genetiku za zodpovědnou za nežádoucí vlastnosti a sociální podmínky, jako je kriminalita a chudoba. Věřili, že selektivní chov lze použít k podpoře společensky přijatelného chování a vyhlazení nežádoucích tendencí.
Plánovaný „chov“ lidí
V době, kdy ve 40. letech 20. století začal nacistický výzkum dvojčat, bylo samotné používání dvojčat ve vědeckých experimentech staré desítky let. Přestože předchozí experimenty s dvojčaty přinesly stále více důkazů, že životní prostředí je stejně důležité na chování jako je genetika, výzkumníci eugeniky se vehementně drželi myšlenky, že jejich studiem mohou změnit poznatky o přírodě a výchově lidí.
Jeden z nich, Otmar von Verschuer, měl v nacistickém Německu významnou moc a obrovský vliv. Je autorem textů, které ovlivnily nacistickou politiku vůči Židům, Romům a dalším, a tvrdil, že rasa má biologický základ a že „méněcenní“ lidé mohou poskvrnit árijskou rasu. Von Verschuer, zastánce nucené sterilizace a selektivního chovu, shromáždil genetické informace o velkém počtu dvojčat a studoval statistiky ve snaze zjistit, co všechno lze zdědit – od nemoci po kriminální chování. A měl pod sebou skvělého pomocníka: mladého lékaře Josefa Mengeleho.
Stejně jako jeho mentor byl Mengele přesvědčený rasista a oddaný člen nacistické strany. V roce 1943 začal pracovat v Osvětimi jako lékař. Zpočátku měl Mengele na starosti romský tábor, ale v roce 1944 bylo celé zbývající obyvatelstvo tábora zavražděno v plynových komorách. Mengele byl povýšen na hlavního táborového lékaře a stal se známým pro své brutální výběry příchozích vězňů do plynových komor.
Mengele chtěl uskutečnit několik genetických experimentů, které započal s von Verschuerem, a tady získal zajaté obyvatelstvo, na kterém je mohl konečně zkusit i v praxi. Ačkoli jeho dřívější experimenty byly legitimní, jeho práce v Osvětimském koncentračním táboře ne. Mengele opustil lékařskou etiku a výzkumné protokoly a začal provádět děsivé experimenty až na 1500 dvojčatech, z nichž mnohé byly děti.
Mengeleho dvojčata
„Mengeleho dvojčata“ nebyla vybrána do plynových komor, žila v oddělených ubikacích a dostávala víc jídla a lékařskou péči. Výměnou se však stala bezmocnými subjekty nelidských experimentů z šílené hlavy Mengeleho, který si pro svou moc, charakter a krutost získal pověst „Anděl smrti“.
Život jako Mengeleho dvojčete pro Evu znamenal sedět celé hodiny nahá v uzavřeném prostoru a nechat si tělo opakovaně měřit a porovnávat s tělem Miriam. Obdržela injekce neznámých látek vyvolávající prudké reakce. „Jako dvojče jsem věděla, že jsme jedineční, protože nám nebylo dovoleno komunikovat s nikým jiným,“ vzpomínala později. „Ale nevěděla jsem, že jsem byla používána jako pokusný králík při genetických experimentech.“ Mengeleho plán byl vytvořit pomocí idealizace lidského života tzv. super lidi, a tím zdokonalit árijskou rasu.
Historie eugeniky
Eugenika byla zakořeněna ve výzkumu dvojčat. Frances Galton, britský vědec, který v roce 1883 vymyslel termín „eugenika“, použil ve svém nejstarším eugenickém výzkumu studie dvojčat. Galton, hluboce ovlivněný knihou svého nevlastního bratrance Charlese Darwina „The Origin of Species“, se začal zajímat o to, jak a zda si lidé předávají vlastnosti (jako je například inteligence), a zabýval se potenciálem vnést do lidí „žádoucí“ genetické vlastnosti.
Pro Galtona a další výzkumníky eugeniky byla dvojčata klíčem k pochopení, které vlastnosti jsou genetické a které environmentální. S využitím údajů shromážděných prostřednictvím dotazníků, které sám napsal, studoval desítky párů dvojčat, aby zjistil, v čem si jsou podobná a v čem odlišná. Dospěl k závěru, že podobnosti mezi dvojčaty byly způsobeny jejich genetikou. „Jediným prvkem, který se u různých jedinců liší, ale u každého je konstantní, je přirozená tendence,“ napsal.
Ačkoli Galtonův výzkum dvojčat byl zaujatý a neshodný s etikou, pomohl položit základy eugenického hnutí. Přesvědčil také další eugeniky, že dvojčata jsou ideálním způsobem, jak studovat přírodu a vychovávat ji. Ale ačkoli eugenici předpokládali, že by jim dvojčata mohla pomoci vytvořit dokonalejší lidi (což byl i hlavní plán Mengeleho), výsledky experimentů s dvojčaty byly matoucí. Například ve 30. letech 20. století skupina amerických vědců, kteří porovnávali dvojčata, zjistila velké rozdíly v IQ u dvojčat, která byla vychována odděleně, ale přesto sdílela podobné osobnosti a rysy chování.
Porážka nacistů ukončila Mengeleho experimentování na dvojčatech v Osvětimi. Na konci války se „Andělu smrti“ podařilo uniknout stíhání. Chráněný nacistickými sympatizanty žil v Jižní Americe až do své smrti v Brazílii v roce 1979. Jen 200 z asi 3000 dvojčat, jež trpěla pod jeho experimenty, přežilo. Eva a Miriam Mozesové patřily k této skupince přeživších. V 70. letech začala Eva Mozes Kor přednášet o svých zkušenostech a hledat další přeživší. Nakonec ona a Miriam vytvořily neziskovou organizaci s názvem Děti z Osvětimi, přeživší nacistických smrtících laboratorních experimentů (CANDLES) a vystopovaly více než 100 dalších přeživších dvojčat a dokumentovaly jejich zkušenosti a zdravotní následky často neznámých experimentů.
Zdroje:
Eva Mozes Kor, Děti, které přežily Mengeleho
