Článek
Zvláštní anatomie neobvyklé paryby
Chiméry patří mezi paryby, mají měkké tělo, podobné žralokům, s objemnými hlavami a dlouhým, zúženým ocasem. Mohou měřit až 150 cm. Stejně jako u ostatních paryb jsou kostry chimér zcela chrupavčité nebo složené z chrupavek. Jejich kůže je hladká a relativně bez šupin, postrádá také kýlovité, zubovité plakoidní šupiny, jak je známe od ostatních paryb jako jsou žraloci a rejnoci. Žábrové oblouky jsou zhuštěné do váčkovitého svazku pokrytého plátem kůže s jediným žábrovým otvorem před prsními ploutvemi.
Prsní ploutve jsou dostatečně velké, aby vytvářely vztlak při uvolněném pohybu směrem dopředu. Proto se pohyb chiméry podobá létání, z čehož se odvozuje jméno „Ghost-Shark“, tedy „duchový žralok“. Chiméry mají dvě hřbetní ploutve: jednu velkou trojúhelníkovou a druhou nízkou obdélníkovou. Na obranu mají některé chiméry na přední hraně hřbetní ploutve jedovatou bodlinu.
Mnoho druhů využívá elektrorecepci k tomu najít a ulovit kořist. Pomocí elektrických signálů dokáží vnímat i nejmenší pohyb ryb či korýšů, a to dokonce když se jejich oběť schovává pod pískem či mezi kameny. Chrupavčitá lebka je holostylická, což znamená, že chrupavka horní čelisti je zcela srostlá s lebečnou chrupavkou. Zadní část hlavy je podepřena komplexem srostlých obratlů, které také navazují na páteř hřbetní ploutve.
Místo mnoha ostrých zubů, jak bychom je našli u jejich nejbližších příbuzných žraloků, mají chiméry jen šest velkých, stálých zubních destiček, které nepřetržitě rostou po celý život. Tyto zubní destičky jsou uspořádány ve třech párech, s jedním párem na špičce dolních čelistí a dvěma páry podél horní čelisti. Tvoří společně vyčnívající, zobákovitý drtící a mlecí mechanismus, srovnatelný s řezáky hlodavců a zajícovců.
Zuby chiméry jsou mezi obratlovci jedinečné díky svému způsobu mineralizace. Většina každé destičky je tvořena relativně měkkým osteodentinem, ale okraje jsou doplněny unikátní hypermineralizovanou tkání zvanou pleromin. Pleromin je extrémně tvrdá tkáň podobná sklovině. Kromě toho je tvrdost pleurominu způsobena minerálem zvaným whitlockit, který se krystalizuje v zubech, když zvíře dospívá.
Způsob života
Chiméry žijí takřka ve všech mořích světa, přičemž většina druhů obývá hloubky přesahující 2 000 m. Relativně málo moderních druhů pravidelně obývá mělkou vodu. Výjimkou jsou zástupci rodu Callorhinchus, chiméra podivná a chiméra běloskvrnná, které se lokálně nebo periodicky vyskytují v menších hloubkách. V důsledku toho jsou také jedním z mála druhů chimér chovaných ve veřejných akváriích.
Obvyklá strava chimér se skládá z korýšů. Moderní druhy jsou durofágy žijící při dně požírající různé druhy krabů, mořských ježků či mušlí.
Některé druhy chimér migrují do mělké vody, aby se rozmnožily. Jsou vejcorodé, vajíčka jsou protáhlá, vřetenovitá nebo lahvovitá, ale zploštělá. Vaječné tobolky mohou být dlouhé až 20 centimetrů. Jejich povrch má dýchací póry a je tvarovaný. Materiál skořápky, sestávající z dvojlomných vrstev, je chemicky odlišný od materiálu tobolek žraločích vajec. Vajíčka jsou kladena jednotlivě nebo v párech, poté rychle ztmavnou. Vylíhnutí mladých ryb může trvat osm až dvanáct měsíců. Mladé ryby jsou vzhledově velmi podobné dospělým chimérám.
Původ jména „chiméra“
Chiméry byly pojmenovány podle bájných chimér, hybridních stvoření z řecké mytologie. Podle Hesioda byla chiméra dcerou netvorů Echidna a Typhon, její sourozenci byli Hydra, Kerberos, Sfinga a Orthos. Žila na místě Chimaira poblíž Olympu v Lykii, kde ohrožovala lidi a zvířata.
Homer popisuje chiméru jako hybridní stvoření chrlící oheň, které má hlavu a tělo lva, kozí hlavu na zádech a dračí ocas. Podle některých dalších spisů je známá i verze, kdy kreatura měla hlavy všech tří zvířat.
Paryby dostaly toto jméno kvůli vlastnostem, které se dají přiřadit různým dalším živočichům. Čelist se nejvíce přibližuje hlodavcům, tělo parybám a mají způsob života hlubinných ryb.
Zdroje:
Stevens J, Last PR. 1998. Encyclopedia of Fishes. San Diego: Academic Press.
Bullock TH, Hartline RH, Kalmijn AJ, Laurent P, Murray RW, Scheich H, Schwartz E, Szabo T. 2012. Electroreceptors and Other Specialized Receptors in Lower Vertebrates. Springer Science & Business Media. p. 125.
Hesiod, Theogonie 319–325
Homer, Ilias 6, 179–183
