Článek
Nešťastný štědrý den
Zpočátku Koepckeová nevěnovala pozornost špatnému počasí během letu. 17letá dívka seděla v letadle směrujícím z Limy do Pucallpy (oboje v Peru) na sedadle 19 F – místo u okénka, skoro vždy tam seděla, když se někam vydala letadlem – a připravovala se na přistání. Jenže neuvěřitelně rychle se čistě modrá obloha tohoto 24. prosince roku 1971 změnila v nebezpečně černou, přičemž do přistání zbývalo asi 20 minut. Brzy se letadlo začalo nebezpečně třást. Nečekané turbulence vedly k nekontrolovatelnému poletování kufrů a dalších zavazadel uvnitř letadla.
Piloti se rozhodli, že je příliš pozdě, aby se vyhnuli nepříznivému počasí a pokusili se jím proletět do bezpečí. Bohužel jejich plán nevyšel, blesk zasáhl pravé křídlo letadla a let 508 LANSA se náhle řítil k zemi. Přes křik desítek dalších Koepckeová slyšela, jak její matka ze sedadla vedle ní říká: „Teď je po všem.“ Pak se během okamžiku rozpadlo turbovrtulové letadlo několik kousků.
„Moje matka už není po mém boku a já už nejsem v letadle,“ napsala Koepckeová ve svých memoárech nazvaných „Als ich vom Himmel fiel“, česky: „Když jsem spadla z nebe“. „Stále jsem připoutaná k sedadlu, ale jsem sama. Ve výšce kolem tří kilometrů jsem sama. A padám, jsem součástí oblohy…“
Nějakým zázrakem pocitově nekonečný pád přežila, jenže jako jediná. Letecká havárie byla jen začátek jejího boje o přežití: Jako osamělá přeživší z letu se dospívající dívka statečně prodírala v amazonském deštném pralese, než ji – omámenou, ale relativně nezraněnou – našli rybáři. S džunglí bojovala 11 dní.
Vyrůstala v džungli
Měla obrovské štěstí, že se od malička zajímala o přírodu a exotiku. Její otec Hans-Wilhelm byl zoolog, matka Maria ornitoložka, Julie tedy vyrostla s hlubokým pochopením pro přírodu. Několik let žila rodina ve výzkumné stanici, kterou Koepckeové založili hluboko v Amazonii. V Panguaně si tehdejší dospívající dívka oblíbila džungli, naučila se poznávat rostliny a zvířata, která ji obývala, a pravidla, která ji ovládala. Nebo, jak to uvedla ve své knize, „chodila do školy džungle“.
Panguana bylo i to místo, kam měla Koepckeová namířeno, když nastoupila do osudného letu a usadila se do předposlední řady. Ona a její matka byly na cestě domů, aby oslavily Vánoce společně s otcem. V Limě, odkud letoun startoval, zrovna promovala. Letadlo sice startovalo o něco později, než mělo, ale zbytek letu byl zcela normální. Tmavé mraky byly prvním špatném znamením.
Koepckeova matka hleděla na oblohu s neklidem. „Snad to všechno dobře dopadne,“ řekla. Najednou bylo letadlo zasáhnuto bleskem, ten zasáhl křídlo a letadlo se rozlomilo a odřízlo Koepckeovou od její matky a všech ostatních. Koepckeova padala k zemi a zaregistrovala, že hustě zarostlé koruny stromů vypadají jako brokolicové hlavy. Byla to poslední věc, na kterou si vzpomínala, než se druhý den ráno probudila na půdě deštného pralesa. Měla otřes mozku, zlomenou klíční kost a několik hlubokých řezných ran. Les, jak napsala ve svých memoárech, jí „zachránil život“, listí zpomalilo její dopad na zem.
První den ještě hledala letadlo, a především její matku, ale nikoho nenašla. Uvědomila si, že je sama, a že nejspíše nikdo jiný tuto havárií nemohl přežít. Pak si vzpomněla na důležité rady, jež kdysi dostala od jejího otce: Pokud se ocitne ztracená v džungli, je potřeba najít vodu a následovat ji. Časem lze takto najít větší vodní plochu a pravděpodobně i lidské osídlení. Tekoucí vodu na štěstí rychle našla.
V jednom okamžiku obešla záhyb potoka a všimla si řady sedadel z letadla s připoutanými těly. Jejich neživé nohy směřovali nahoru. V prvních několika vteřinách se nemohla hnout, cítila se paralyzovaná. Desátého dne byla Koepckeová hodně vyčerpaná. Po celou dobu měl jen pytel sladkostí, které našla na místě havárie. To odpoledne našla člun, díky kterému se dostala k neobydlené chatrči. Právě tam ji další den ze spánku probudily hlasy – blížila se její záchrana.
Vrácení se do normálního života
Brzy se znovu setkala se svým otcem. „Nevyměnili jsme si moc slov,“ řekla, „ale aspoň jsme zase měli jeden druhého.“ Koepckeová pokračovala ve studiu biologie v Kielu, později získala doktorát a vrátila se do Panguany, aby napsala svou doktorskou práci o netopýrech. Poté, co její otec zemřel v roce 2000, se stala ředitelkou výzkumné stanice, o které řekla, že je její „útočiště“, stejně jako pro její rodiče.
I když našla smysl života ve své práci, nehoda a její následky v ní zůstaly po celá desetiletí. „Samozřejmě jsem dlouho trpěla pod nočními můrami, po celá léta, a smutek ze smrti mé matky a dalších lidí se samozřejmě znovu a znovu vracel,“ řekla. Až do dnes jí pronásleduje myšlenka, proč byla jediná, co dokázala havárií přežít.
Zdroje:
Juliane Koepcke, Beate Rygiert: Als ich vom Himmel fiel.
Dokumentární film „Julianes Sturz in den Dschungel“ od režiséra Werner Herzog
