Mám za sebou maraton, nejvíce za něj zaplatily nohy

Trénink na velký den jsem začal již v září loňského roku. Sice jsem běžel pravidelně, ale na začátku samozřejmě spíše krátké vzdálenosti, přeci jen jsem se nikdy před tím s během blíže nezabýval – jediné sporty v mém životě byly tenis a squash, běhání jsem se striktně vyhýbal. Jenže jakmile se přihlásíte na maraton, nemůžete se do něj vrhnout jen tak bez přípravy.

První měsíce byly v pohodě, postupně jsem zvyšoval kilometry a v listopadu jsem uběhl 16 km za fakt skvělý čas 1:42 hodin. Pak ale přišla zima, tma, nechuť, vánoční cukroví… zkratka jsem se v prosinci a v lednu na běh tak trochu vykašlal. V únoru jsem se vydal na pár běhů za hezkého počasí, a právě tam jsem udělal jednu zásadní chybu – běžel jsem z kopců a do kopců. Měl bych zde říct, že mám již roky problémy s koleny, a musím si na ně dávat pozor, a to je přesně to, co jsem v ten den neudělal. Následující týdny byly pekelné, vždy, když jsem si myslel, že kolena budou v pořádku, rozběhl jsem se, a realita mě dostihla – nejsou v pořádku. Celý březen jsem se tedy znovu šetřil a kurýroval svá nestabilní kolena.

Přišel duben, a kolena byla v pohodě, zvládala znovu dvojciferná čísla kilometrů zcela bez píchavé bolesti. 10 km, 12 km i 14 km šly jak po másle, motivace se vrátila, cítil jsem se skvěle. Týden před maratonem jsem si zkusil půl maraton. Ukázalo se, že kolena zvládají přesně 18 km, poté mi ale velmi jasně daly vědět, že dál nechtějí. Poslední 3,095 kilometrů jsem tedy došel pěšky, a jel jsem domů se smíšenými pocity – mám týden k tomu uklidnit bolavá kolena, a doufat, že vydrží při maratonu ještě o kousek dýl.

5.5.2024. V ten den se konal pražský maraton, do kterého jsem se přihlásil. Kolena byla ok, nebyla zcela zahojená, ale byla ok. Celý poslední týden jsem se snažil o co nejlepší stravu před během, plnil jsem tělo i s dostatkem vody. Zhruba v 08:30 jsem se dostavil ke startu (respektive k mému startu, který se nacházel dobrých 470 metrů od startovní čáry). Jako podporu tam stál i můj kámoš s vlastním plakátem, což mě vede k první radě tohoto článku: nepodceňujte podporu rodiny a přátel, dokáže vám to dát více energie.

Netuším, kolik tisíc lidí přesně běželo maraton, ale trvalo to 18 minut, než jsem se po výstřelu poprvé správně rozběhl. Nevím, jestli to byl počáteční adrenalin, nebo můj trénink, ale během prvních 5 km jsem tělesně nic necítil. Prostě jsem utíkal v davu entuziastických běžců, lidé kolem trati jásali a hráli na hudební nástroje, atmosféra byla motivační a povzbuzující. To mi vydrželo přesně pět kilometrů. Pak jsem se začal soustředit na běh, především na to nebýt na začátku příliš hyperaktivní fretkou a utratit veškerou mou energií v první pětině, přeci jen mi v tu dobu chybělo dalších 37 km do konce.

Od sedmého do zhruba patnáctého kilometru jsem se pohodlně držel za pacemakery běžící pěti hodinový čas. Menší demotivace a pochopení vlastních tělesných omezení nastala na jedenáctém kilometru, když má upocená očička zahlédla na druhé straně Vltavy v tu dobu na prvním místě situovaného Keňana Kiprono – o 22 kilometrů přede mnou! Po 100 minutách běhu. Nechápu, jak to ti profíci dělají…

Jakmile jsem se blížil k 18. kilometru, začal jsem cítit tu stejnou bolest v kolenou, jako při mém půl maratonu před týdnem – nepříjemné střely způsobující bolesti vycházející od kolena do všech stran nohy. Tyto impulzové vlny zásadně zasahovaly do stehen i do lýtek, celé nohy tedy začaly pálit. Dal jsem si kilometr procházky a zkusil se znovu rozběhnout. Nešlo to. Dolezl jsem do půlky maratonu, a přemýšlel jsem, co dál. První rozhodnutí bylo lehké: na 22. kilometru čeká rodina, tak aspoň tam musím dojít. Ukázalo se, že mám v sobě dost síly a odhodlání na to jít dál rychlochůzí. A nejen to, tahle chůze byla jen o minutu/km pomalejší než můj klidný běh. Jel jsem tedy dál.

Druhá rada: Nemyslete na dálku maratonu. Hlavně, když jako já přejdete na rychlejší chůzi. Ačkoliv jsem se pohyboval relativně rychle, ta dálka dokáže masivně ovlivnit psychiku. Na 29. kilometru jsem ztrácel rychlost, místo sedmi minut na kilometr jsem zvládal jen deset minut, vyčerpání se blížilo a pojídat své rozinky, jež jsem si vzal s sebou jako proviant, mi taky už nijak nepomohlo.

Musím zde podotknout, že v tuhle chvíli jde jen o hlavu. Tělo je schopno dosáhnout velkých věcí, jde výhradně o to, jestli chce hlava. A na 30. kilometru hlava nechtěla. Byla si jistá, že to dotáhne až sem, a přestane. Proč jsem šel dál? Motivace od přátel. S nejlepší kamarádkou máme velmi zábavnou minulost s písničkou YMCA od Village People. Zrovna tam, když jsem to chtěl definitivně sbalit, hrál z místních reproduktorů YMCA-remix. Vzpomněl jsem si na kamarádku, jak mi fandí a věří mi, že to dokážu. Hlava se dala dohromady, vynadala nohám, že bolí, a šel jsem dál. Podotýkám, šel, běžet stále nešlo, a v tu dobu jsem musel vypadat jako postřelený tučňák.

S novou motivací a pocitem, že už mi zbývá „jen“ trochu víc než 10 km, jsem nabral novou sílu, a dokonce jsem byl schopen znovu krapet zrychlit. Upřímně: kilometry 33–37 byly pekelné. Začala bolet záda, nohy neposlouchaly, kolena jako by zrezla a na chodidlech jsem cítil minimálně šest puchýřů. Každý kilometr se táhl, a v ten moment jsem se výhradně soustředil na cíl. Jako paličatý buldok jsem ignoroval bolesti doslova všeho pod pasem a jako v tunelu pokračoval. Nejspíše nehorázně neelegantně (pocitově byly moje nohy ze dřeva, cítil jsem se jako Pinocchio), ale pokračoval jsem. V ten moment jsem byl tak soustředěný, že jsem si ani nevšiml kámoše a jeho přítelkyně, jak mě přišli na poslední 3 kilometry podpořit. Tím, že jsem jen šel, a to ne moc rychle, bez problémů vedle mě udrželi krok a měl jsem na poslední desetinu závodu příjemný doprovod (který si ze mě utahoval, že je nohy nebolí, a že to vůbec není tak strašné).

Jakmile jsem odbočil do Pařízské, zahlédl tam dav tleskajících diváků a viděl v dálce cíl, věděl jsem, že to skutečně dokážu. Přesně 195 metrů před koncem jsem zavolal právě té kamarádce, díky které jsem po 30. kilometru zvládl pokračovat, aby viděla v živém přenosu, jak na půl mrtvý chlapík dokulhá do cíle. Na cílovém koberci mi adrenalin dovolil sprint do cíle (ano, hned poté jsem toho litoval). Trochu později jsem si i všiml rodiny, která na mě hrdě čekala v cíli.

Co si z maratonu odnesu? Hodně věcí. Za prvé to, že i člověk, co běžel teprve od září, a trénoval absurdně neoptimálně, dokáže se správným mindsetem odběhnout maraton. Je čas 6:16:16 dobrý? Ne. Ale o to mi nikdy nešlo. Můj cíl byl cíl. A to jsem dokázal. Na víc je 6:16:16 vizuálně strašně hezké číslo. Za druhé, že podpora rodiny a přátel může rozhodnout o úspěchu či neúspěchu. Věděl jsem, kolik lidí mi fandí, kolik lidí nedočkavě čekalo na mou zprávu a kolik lidí mi věřilo. Odnesu si i vědomost, že člověk může zvládnout opravdu hodně, když v to skutečně věří, a nevzdá to. Ale také si odnesu bolesti. Obrovské bolesti. Kdyby kolena, chodidla i nohy měly pusu, non stop by nyní křičely a házely mi na hlavu velmi sprostá slova, co jsem si to do háje vymyslel za hovadinu. Běžet závod, jehož úplně první vydání mělo 100% úmrtnost… Ale tuhle zkušenost mi nikdo nevezme, a jsem rád, že jsem do toho šel.