Neměli šanci – Nejhorší námořní tragédie všech dob si vyžádala 1500 život

Dne 10. dubna 1912 vyplul Titanic na svou první plavbu z anglického Southamptonu do New Yorku. Loď, přezdívaná „Speciál pro milionáře“, byla příhodně vedena kapitánem Edwardem J. Smithem, kterému se říkalo „kapitán pro milionáře“ kvůli jeho oblibě mezi bohatými pasažéry. Na palubě bylo mnoho významných osobností, včetně amerického podnikatele Benjamina Guggenheima, britského novináře Williama Thomase Steada a spolumajitele obchodního domu Macy’s, Isidora Strause, s jeho manželkou Idou. Na Titaniku cestoval také herec Ismay Andrews.

Plavba ale téměř začala kolizí, když vodní víry způsobené Titanicem způsobily, že se kotvící loď New York dostala do dráhy obřího parníku. Po dobré hodině manévrování se Titanic vydal na cestu, aniž by došlo k nehodě. Večer 10. dubna loď zastavila v Cherbourgu ve Francii. Molo ve městě bylo pro Titanic příliš malé, a tak museli být cestující na loď přepravováni pomocí menších člunů. Mezi těmi, kteří nastoupili, byli John Jacob Astor, americký vynálezce, a Molly Brownová. Po přibližně dvou hodinách Titanic pokračoval v plavbě. Ráno 11. dubna parník provedl svou poslední plánovanou zastávku v Evropě, v Queenstownu v Irsku. Přibližně ve 13:30 se loď vydala na cestu do New Yorku. Na palubě bylo asi 2 200 lidí.

Během velké části plavby přijímali bezdrátoví telegrafisté na Titaniku, Jack Phillips a Harold Bride, varování před velkým počtem ledovců, z nichž většina byla předána na můstek. Oba muži pracovali pro společnost Marconi a velkou část jejich práce představovalo předávání zpráv pasažérům. Večer 14. dubna se Titanic začal blížit k oblasti, jež byla notoricky známá velkým výskytem ledovců. Kapitán Smith mírně změnil kurz lodi, aby směřovala více na jih. Přesto však udržel rychlost lodi na přibližně 22 uzlech. Kolem 21:40 zaslala loď Mesaba varování před velkým ledovcem. Tato zpráva však nebyla nikdy předána na můstek Titaniku. V 22:55 odeslal blízký parník společnosti Leyland jménem Californian zprávu, že museli svou loď zastavit, protože byl celý obklopen ledem. Phillips, který zpracovával zprávy pasažérů, napomenul loď Californian za to, že ho vyrušuje.

Dva pozorovatelé, Frederick Fleet a Reginald Lee, byli umístěni v koši na stěžni Titaniku. Jejich úkol byl ztížen tím, že oceán byl tu noc neobvykle klidný. Na ledovci tedy nebyly vidět vlny, bylo mnohem obtížnější ho zahlédnout. Navíc chyběly dalekohledy, které byly při celkem panickém dokončování bezpečnostních předpisů zapomenuty. Přibližně ve 23:40, asi 400 námořních mil (740 km) jižně od Newfoundlandu v Kanadě, byl spatřen ledovec a můstek byl o tom informován. První důstojník William Murdoch nařídil manévr „ostře vpravo“, což podle tehdejšího systému znamenalo, že loď se otočila doleva, a zároveň přikázal zvrátit chod motorů. Titanic se začal otáčet, ale byl k ledovci příliš blízko na to, aby se srážce vyhnul. Pravá strana lodi se otřela o ledovec. Alespoň pět z údajně vodotěsných komor směrem k přídi bylo poškozeno.

Po zhodnocení škod Andrews zjistil, že jakmile se přední komory lodi naplní vodou, začne příď klesnout hlouběji do oceánu, což způsobí, že voda z prasklých komor přeteče do dalších a dalších komor, čímž bude osud lodi zpečetěn. Titanic se nevyhnutelně potopí. Podle nejnovějších poznatků mohl Titanic přežít, kdyby plula původní rychlostí a nezpomalovala by. Pak by totiž narazila loď do ledovce čelně, s čím by přežila.

Kapitán Smith nařídil Phillipsovi, aby začal vysílat nouzové signály, z nichž jeden dorazil na loď Carpathia přibližně ve 00:20 dne 15. dubna, a loď společnosti Cunard se okamžitě vydala k poškozenému parníku. Carpathia však byla od Titaniku vzdálena asi 58 námořních mil (107 km), a cesta jí trvala více než tři hodiny. Reagovaly i další lodě, včetně lodi Olympic, ale všechny byly příliš daleko. V blízkosti byla spatřena jiná loď, ale Titanic s ní nedokázal navázat spojení. Nejbližší loď byla Californian, ale její bezdrátová telegrafie byla pro tuto noc vypnuta.

Zatímco byly podnikány pokusy o kontakt s blízkými loďmi, začalo spouštění záchranných člunů, a to s nařízením „nejprve ženy a děti“. Přestože počet záchranných člunů na Titaniku převyšoval oficiální požadavky, celkem mohlo být zachráněno pouze 1 178 lidí, což bylo výrazně méně než celkový počet pasažérů. Tento problém zhoršilo také to, že čluny byly spouštěny s nedostatečnou kapacitou, protože členové posádky se obávali, že závěsné jeřáby neunesou plně naložený člun. (Titanic zrušil plánovaný záchranný nácvik a posádka si nebyla vědoma, že jeřáby byly testovány v Belfastu.) První spuštěný člun nesl pouze 27 lidí, přestože měl kapacitu pro 65. Podobně to vypadalo i u dalších člunů, a nakonec bylo zachráněno pouze 705 osob.

Zatímco pasažéři vystrašeně čekali na vstup do záchranných člunů, bavili je hudebníci, kteří nejprve hráli v salónu první třídy, než se nakonec přesunuli na palubu lodi. Zdroje se liší v tom, jak dlouho hudebníci vystupovali; někteří uvádějí, že to bylo až do té doby, než se loď definitivně potopila. Žádný z hudebníků potopení nepřežil.

Kolem 1:00 hodiny se voda dostala až na základ velkého schodiště. Uprostřed rostoucí paniky se několik mužských pasažérů pokusilo nastoupit do záchranného člunu číslo 14, což přimělo pátého důstojníka Harolda Lowa, aby třikrát vystřelil ze své zbraně. Zhruba v této době Phillipsovy nouzové signály odrážely rostoucí zoufalství, když jedna zpráva uváděla, že se loď „za chvilku kompletně potopí“.

Jak se příď Titanicu dále potápěla, záď začala vystupovat z vody, což způsobilo obrovský tlak na střední část lodi. Kolem 2:00 hodiny ráno byly jasně viditelné lodní šrouby na zádi nad hladinou vody a na palubě zůstaly pouze tři záchranné čluny. Kapitán Smith své posádce dal poslední povel: „Teď bojuje každý sám za sebe.“ Následně ještě byl naposledy viděn na můstku, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Přibližně ve 2:18 hodin zhasla světla na Titaniku. Loď se poté rozlomila na dvě části a příď se ponořila pod hladinu. Pozdější zprávy spekulovaly, že trvalo asi šest minut než se tato část, pravděpodobně pohybující se rychlostí přibližně 48 km/h, dostala na dno oceánu. Záď se na okamžik vrátila zpět na hladinu, než se opět vertikálně zvedla. Na krátkou chvíli zůstala v této poloze, než zahájila své konečné potopení. Ve 2:20 byla celá loď pod hladinou Atlantiku.

Stovky pasažérů a členů posádky skončily v ledové vodě. Z obavy, že budou zaplaveni, se ti v záchranných člunech zdráhali vrátit pro přeživší ve vodě. Když se nakonec vrátili, téměř všichni lidé ve vodě zemřeli na podchlazení. Nakonec zahynulo více než 1 500 lidí. Kromě posádky, která měla asi 700 obětí, utrpěla třetí třída největší ztráty: z přibližně 710 lidí přežilo pouze asi 174.

Tvrzení, že pasažérům ve třetí třídě bylo bráněno v nástupu do záchranných člunů, byla do značné míry vyvrácena. Vzhledem k tomu, že Smith nevyhlásil všeobecný poplach, někteří cestující ve třetí třídě si neuvědomili vážnost situace, dokud nebylo příliš pozdě. Mnoho žen odmítlo opustit své manžely a syny, a obtížnost orientace v komplexním systému Titaniku z nižších pater způsobila, že se někteří dostali na horní palubu až poté, co většina záchranných člunů byla již spuštěna.

Ačkoli většinu obětí tvořili členové posádky a pasažéři třetí třídy, mnohé z nejbohatších a nejvýznamnějších rodin té doby přišly o své členy, mezi nimi politik Isidor Straus a jeho manželka a obchodnice Ida Strausovi a John Jacob Astor. Nehoda vynesla ale i hrdiny, jako byla americká Molly Brown, která pomáhala řídit záchranný člun, a kapitán Arthur Henry Rostron z lodě Carpathie.

Potopení a legenda obrovského parníku je i 110 let po katastrofě v paměti nás všech. Filmy, dokumentace a nebezpečné výpravy ponorkami jen dokazují, že se jedná o silně polarizující událost v lidské historií. Jen několik malých změn mohlo zachránit 1 500 životů, ale kvůli lidským chybám a velké smůle skončil Titanic na dně ledového Atlantiku.

Zdroje:

Aldridge R. 2008. The Sinking of the Titanic. New York: Infobase Publishing.

Eaton JP., Haas CA. 1987. Titanic: Destination Disaster: The Legends and the Reality. Wellingborough, Northamptonshire: Patrick Stephens.

McCarty J, Foecke T. 2012. What Really Sank The Titanic – New Forensic Evidence. New York: Citadel.