Článek
Bouře mu změnila život
Čtyři sta třicet osm. Dokonce nyní se počet dnů, které strávil Jose Salvador Alvarenga v Tichém oceánu na sedm metrů dlouhé rybářské lodi bez plachty a bez motoru, zdá neuvěřitelný. Jen si to představte, 438 dnů – to je 14 měsíců v kuse. Alvarenga prožil každý den, a každým dnem si myslel, že další ráno se neprobudí.
Píše se 17. listopadu 2012. Pro rodáka z mexického Costa Azul začal den jako každý jiný. Rybář operující z malého rybářského člunu patřil mezi známou skupinu Los Tiburoneros neboli „Lovci žraloků“. Tito rybáři loví v riskantních hlubinných vodách 75 až 150 kilometrů od pobřeží. Tehdy pětatřicetiletý Alvarenga naplánoval dvoudenní rybářský výlet s Córdobou, nezkušeným 22letým mladíkem, jenž měl poprvé vyjet tak daleko od pobřeží. Alvarenga sice věděl, že se blíží bouře, ale s těmi už měl bohaté zkušenosti a žádná ho zatím neohrozila.
„Problémem nebyla bouře,“ vzpomněl si Alvarenga. „Vypadl mi motor.“
Neobecně velká bouře zasáhla jejich malou loď ohromnou silou – celkem sedm dní bojovali s velkými vlnami a silnými větry. Moře bylo tak rozbouřené, že Córdoba jednou skončil ve vodě a byl zachráněn jen proto, že ho Alvarenga přitáhl za vlasy zpátky do člunu. Kromě motoru přišel Alvarenga o vysílačku a rybářské vybavení. Člun byl bez střechy – měli na palubě jen lednici používanou rybáři k ukládání úlovků, dokud se nedostali na břeh. Muži měli také vědro, kterým vypouštěli vodu z lodi. Alvarenga sem tam z lodě viděl nad hlavou proletět letadla, ale bez světlic byl malý člun v rozlehlém oceánu neviditelný.
„Zpočátku nebyl náš největší problém hlad,“ řekl Alvarenga. „Byla to žízeň.“ Po bouřce jsme museli pít vlastní moč. Až o měsíc později začalo poprvé pršet.“
Jak přežil?
Alvarenga rybařil už od dětství, jeho dovednosti udržely jeho a Córdobu naživu. V Salvadoru se naučil, jak chytat rybu holýma rukama. To je v rybníku u města samozřejmě mnohem jednodušší, než na Pacifiku. Těch pár ryb, které chytil, nestačilo. Jejich těla hladověla po vodě a bílkovinách; Alvarenga cítil, jak se mu svírá hrdlo. Extrémní slunce pálilo na muže a jejich jediným útočištěm byla lednička, do které se oba schovávali.
Kolem jejich člunu se začali zdržovat mořští ptáci. Loď byla pro opeřence nečekaným místem k odpočinku. Pro dvojici mužů to byla skvělá příležitost. Když Alvarenga popadl prvního ptáka, roztrhal ho na kusy jako syrové kuře. Ale na rozdíl od zpracovaného kuřete měli tito mořští ptáci životně důležitý zdroj tekutin: svou krev.
„Podřízli jsme jim hrdla a vypili jejich krev. Ta nám pomohla.“ Muži snědli každou část chycených ptáků, dokonce peří skončilo v jejich prázdných žaludcích. Jediné, co nesnědli, byl obsah ptačích žaludků, protože se často skládal z plastů a odpadků. Ačkoliv se živili čímkoliv, co jim oceán nabídl (mořské želvy, malí žraloci, ryby, mořské řasy), nikdy neměli zdroj potravy jistý. Muži počítali dny mezi jídlem. Mohlo se stát, že během tří dnů chytli jen jednu jedinou rybu.
Alvarenga si se situací poradil mnohem líp, než Córdoba „Hodně plakal, mluvil o své mámě. Pomáhal jsem mu, jak jsem mohl. Objal jsem ho. Říkal mu, že brzy budeme zachráněni a že brzy narazíme na ostrov. Ale někdy byl násilný a křičel, že zemřeme.“ V den, kdy Córdoba zemřel, pršelo, vzpomíná Alvarenga. Oba muži, jak to dělali téměř denně po celé týdny, byli schoulení v lednici. Modlili se. Córdoba požádal Alvarengu, aby navštívil jeho matku, až se vrátí do bezpečí. Poté zemřel. „Rozloučili jsme se. Teď ho již nic nebolelo. Byl klidný. Netrpěl.“
Alvarenga přemohla žárlivost na Córdobovu smrt. Několik dnů poté, co upustil tělo svého přítele do oceánu, uvažoval o sebevraždě.
Trpělivost, vůle, záchrana
Alvarenga byl o více než 10 let starší než Córdoba. Věří, že přežil částečně díky své zkušenosti na otevřeném moři, ale také byl po celou dobu mnohem pozitivnější a optimističtější. Soustředil se na hledání jídla. Více se modlil a zpíval hymny, a to i v těch nejničivějších chvílích na moři. Alvarenga si pamatuje četné nákladní lodě, které ho míjely, jenže neví, jestli to nebyly pouze jeho vidiny.
Nakonec to nebyla cizí loď, ale země, která Alvarengu zachránila. Po 438 dnech na nekonečné vodě zahlédl na obzoru hory. Když cítil, že je dostatečně blízko, Alvarenga se ponořil do vody a plaval směrem k tomu, o čem později zjistil, že jsou Marshallovy ostrovy.
„První jsem se dostal na souši já, později moje loď. Cítil jsem vlny, cítil jsem teplý písek na mém obličeji a věděl jsem, že jsem na břehu. Byl jsem tak šťastný, že jsem na místě omdlel. Bylo mi jedno, jestli v tu chvíli zemřu. Moc se mi ulevilo.“
Alvarenga se spojil s obyvateli poblíž pláže, kde se objevil 29. ledna 2014, ale nikdo z nich nemluvil španělsky, a tak se ke komunikaci uchýlili ke gestům rukou. Dali mu vodu, a okamžitě zavolali do kanceláře starosty a Alvarenga navedli na velkou loď, která ho přepravila do největší nemocnice na Marshallových ostrovech.
Alvarenga dodržel svůj slib, který dal Córdobovi a navštívil jeho matku v Mexiku. Předal jí zprávu o smrti jejího syna. Nyní žije v Salvadoru a napravuje vztah se svou dcerou Fátimou, kterou jako dítě opustil. Přestal pít a společně s autorem Jonathanem Franklinem napsal knihu „438 dnů“. Muž, který si kdysi liboval ve svém životě jako člen „Los Tiburoneros“, nyní nenávidí oceán. Přestal s rybolovem. „Bojím se,“ říká. „Pořád jsou noci, kdy nemůžu spát. Oceán mě neustále pronásleduje.“
Zdroje:
Jonathan Franklin. 438 Days: An Extraordinary True Story of Survival at Sea
