Osamocený, omrzlý, téměř mrtvý, ale přežil – příběh Alexandera Gukova

V roce 1978 provedli Američané Jim Donini, Michael Kennedy a bratranci George a Jeff Lowe první pokus o zdolání severního hřebene pákistánské hory Latok I (7 145 m n.m.). Strávili na trase 21 dní, než byli nuceni ustoupit, pouhých 150 metrů od vrcholu. V následujících letech došlo na trase k více než dvěma tuctům pokusů dostat se na vrchol této hory, jenže nikdo se nedostal tak daleko jako skupina Američanů. Zdálo se, že nebylo možné Latok I zdolat, především kvůli neuvěřitelně strmým stranám a nestabilním ledovcům.

Gukov, 42letý muž z ruského Petrohradu, byl fascinován komplikovaným a neustále se měnícím terénem trasy. Svůj první pokus na North Ridge udělal v roce 2017 s dalšími dvěma ruskými horolezci Antonem Kaševnikem a Valerijem Shamalem. Tým se dostal až do výšky 6 700 metrů, než byl nucen se vrátit do kempu. Podle vlastních slov by se k vrcholu dostali, ale nepříznivé počasí jim to nedovolilo. Podmínky při sestupu byly zrádné a Kaševnik i Shamalo přišli o pár prstů na nohou kvůli omrzlinám. Přesto tento pokus přidal Gukovovi odvahu.

Pro svůj další pokus si přizval Sergeye Glazunova. V pouhých 26 letech byl Glazunov již dokonalým alpinistou a vhodným partnerem. Glazunov pracoval jako horolezecký průvodce a trenér ve svém rodném Irkutsku, městě na východní Sibiři, a byl jedním z nejsilnějších horolezců v Rusku. On a jeho bratr Evgeniy si odškrtli dlouhý seznam prvovýstupů v Kyrgyzstánu a jejich rodné zemi.

Gukov a Glazunov dorazili na úpatí Latoku I 1. července spolu s ruskými horolezci Victorem Kovalem, Konstantinem Markevičem a Alexandrem Parfenovem, kteří se pokoušeli vylézt na horu jinou stezkou. Tým postavil své kempy na hliněných plošinách vysekaných do svahu na okraji ledovcové morény Choktoi, nad nimiž se tyčila ikonická hřebenová linie. Krátce před jejich příjezdem se jiný tým z Koreje sbalil a odešel kvůli extrémnímu nebezpečí lavin.

12. července Gukov a Glazunov vyrazili na hřeben. Každý den posílali pomocí satelitního telefonu Iridium zprávy o svém pokroku své kamarádce Anně Piunové, redaktorce ruského horolezeckého webu.

20. července se vrátil do kempu Kovalův tým. Na jejich cestě převahovaly nebezpečné podmínky, kvůli neobvykle vysokým teplotám tál sníh příliš rychle, na svazích se objevily vodopády a často doslova pršelo kamení. Markevič byl zasažen do hlavy a hrudníku, přičemž mu roztříštil helmu a jedno z jeho žeber. Dále se valily malé laviny. Mezitím Gukov a Glazunov pokračovali dál.

Kvůli pomalu mizející baterce v nouzovém satelitním telefonu byla komunikace s Gukovem a Glazunovem jen minimální. 23. července, během dalšího období špatného počasí, Glazunov vylezl na místo, o kterém si myslel, že je vrchol. „To je Latok I,“ zakřičel dolů na Gukova. „Vytáhni mě nahoru,“ řekl Gukov.

Glazunov si ale nemyslel, že by dokázal bezpečně upevnit jistící kotvu – byl obklopený měkkým sněhem. Na víc se počasí znovu zhoršilo a oba muži zahájili ústup. Při sestupu Gukov nabyl přesvědčení, že dosáhli pouze západního vrcholu, jenž se nachází o několik set metrů níže než skutečný vrchol. Přesto byla expedice úspěšná – koneckonců se stali první skupinou, která zdolala celý hřeben.

Muži pokračovali dolů z hory, přičemž Glazunov vedl. Ve výšce 6 400 metrů stál Gukov na malé římse; Glazunov byl dole v nedohlednu. Napnuté lano držící Glazunova na jednou povolilo. Gukov křičel na svého partnera, ale nedočkal se odpovědi. Jediné, co slyšel, byl vítr. Uběhlo deset minut, pak 30 a pořád nic. Gukov umístil šroub do ledu – svůj poslední – a slanil se dolů, aby hledal Glazunova, jenže nebylo po něm ani stopy. Gukov nevěděl, co se stalo, ale věděl, že Glazunov má téměř celý lezecký vybavení k dalšímu ústupu z hřebene včetně všech zásob.

Gukov si prohlédl batoh a zhodnotil své vybavení: jeden malý stan, vařič s palivem, péřový spacák, láhev s vodou, to, co zbylo z čokoládových tyčinek a satelitní telefon se zbývajícími 2 procenty energie baterie. Rychle stiskl tlačítko SOS a napsal Piunově vzkaz: „POTŘEBUJI POMOC. Sergej padl. Jsem bez jakéhokoli vybavení.“ Piunova obdržela Gukovovu zprávu ve 12:24. a okamžitě zavolal na ruskou ambasádu v Islámábádu. Věděla, že existují dva způsoby, jak zachránit Gukova, a oba vyžadovaly vrtulník.

Preferovanou metodou byla záchrana na dlouhém laně. K provedení tohoto způsobu by vrtulník musel přiletět blízko Gukova a přitom spustit téměř 30 metrů dlouhé vysokopevnostní lano vybavené karabinkou na konci. Gukov bude muset uchopit lano a připnout si ho k postroji, než bude vyzdvižen do bezpečí. Druhou možností bylo vyslání dalších zkušených horolezců ke Gukovi, aby mu pomohli sestoupit zbytek hřebene. Tam se ale riskuje s dalšími životy.

Proto byla ihned vyslána dvojice vojenských vrtulníků, které zvládaly letět do těchto velkých nadmořských výšek. Ale silný vítr a nízká viditelnost jim zabránily dostat se do blízkosti Gukova. Vrtulníky nemohou létat, když je nízká viditelnost. Den za dnem, když počasí umožnilo vrtulníku vzlétnout, vždy narazily na podmínky, které je donutily vrátit se dlouho předtím, než se dostaly ke Gukovi.

Poté, co Glazunov zmizel, Gukov opatrně zamířil na vodorovný kus skály ve výšce 6 290 metrů a postavil tam svůj malý oranžový stan. Vařič mu umožnil roztát sníh na vodu, ale brzy mu došly potraviny. Začal slábnout a na jeho stan se nepřetržitě valily malé laviny, které ho zasypávaly. Pomalu začal mít halucinace – jednou si dokonce myslel, že vidí helikoptéru, a teprve těsně před okraji hory se vzpamatoval, aby nespadl do hloubky. Aby toho nebylo málo, krátce na to byl stav baterie na telefonu u 0 %, a neměl možnost, jak komunikovat se zbytkem světa. Byl úplně sám.

„Vidíme na 6300 m,“ napsal Koval Piunovové 30. července. Následující den ve 4:45 ráno odstartovaly dvě helikoptéry. Po více než šesti dnech o samotě na hřebeni byl Gukovův stan obsypán sněhem a pilotům trvalo téměř hodinu, než ho našli. Piloti museli být při záchraně přesní. Pokud by se záchranné lano blbě zachytilo ​​o skalní výběžek, mohlo by svrhnout celý vrtulník. Po dobu pěti minut piloti pracně manévrovali s lanem tam a zpět přes hřeben, zatímco vyčerpaný Gukov se snažil jí chytit. Nakonec se to povedlo. Gukov visel na helikoptéře. Věděl, že je v bezpečí.

Po tolika dnech ve výšce začal Gukovův mozek otékat. Jeden z horolezců v základním táboře mu podal dexamethason, kortikosteroid používaný k léčbě akutní horské nemoci. Gukov byl evakuován do vojenské nemocnice ve Skardu a poté druhý den ráno převezen do nemocnice v Islámábádu. Byl vyčerpaný, dehydrovaný a téměř vyhladověl. Nohy měl omrzlé, ale naštěstí otok v mozku ustoupil a jeho stav se pomalu začal stabilizovat. Zázračně neměl žádné omrzliny a neztratil žádný prst. Gukov přežil neuvěřitelně nepříznivé podmínky, a ukázal, čeho je člověk schopný, když dá všechnu svou energií a zkušenosti do přežití. Na hoře nezpanikařil, postavil stan, udržel se v teplu, racionálně jedl své minimální zásoby, a vrátil se domů.

Zdroj:

https://www.ukclimbing.com/articles/mountaineering/seven_lonely_days_-_the_rescue_of_alexander_gukov-12140