Příšerky jak z hororu a jejich bolestivá bodnutí: Nebezpečnému hmyzu se raději vyhýbejte

Schmidtova stupnice bolesti při bodnutí hodnotí relativní bolest způsobenou různými bodnutími blanokřídlými. Jde především o dílo Justina O. Schmidta, který byl entomologem v Carl Hayden Bee Research Center v Arizoně. Schmidt publikoval řadu prací na toto téma a tvrdil, že byl bodnut většinou bodavých blanokřídlých. Od jeho práce z roku 1983, která měla vědecký základ v tom zkoumat jedy a toxické látky těchto druhů, se našli i další biologové, kteří se vydali po cestě „poznání“ – jaký hmyz dokáže člověku způsobit největší bolest?

Mimo jiné se do tohoto výzkumu přidal tým kolem Youtubera a biologa Coyote Petersona, jenž do svého výzkumu zabudoval i různá kousnutí. Oficiální stupnice má pět úrovní bolesti, 0-5. Pro pochopení, stupeň 0 nemá efekt na člověka, stupeň 1 se přirovnává k bodnutí komára, stupeň 2 patří včelám či vosám, stupeň 3 hrozí u většiny exotických vos a mravenců, a stupeň 4 je vyvolán sršněmi, stonožkami a mravencem rodu paraponera. Podívejme se tedy nyní na ty druhy hmyzu, které se podle všech expertů zařadily do stupně 4, a vytvoří u člověka po bodnutí nejhorší pocit nekomfortnosti a bolesti.

Po celém světě jako „murder hornet“ (tedy vražedná sršeň) známá a obávaná sršeň se původně vyskytuje jen v asijských zemích, přesněji na severovýchodě Číny či v Japonsku. Jejich vzhled již naznačuje velké nebezpečí; silně oranžová hlava a nebezpečně jasná, žluto-černá kresba na těle dokáže již z dálky varovat před blížícím se nebezpečí. Také jejich velikost je znepokojující. Mohou měřit až 5 centimetrů, a jejich žihadlo dosahuje délky zhruba 6 milimetrů. Není to ale největším zástupcem tohoto seznamu (viz později v článku).

Bolest po bodnutí lze jen těžko vydržet. Neprodleně po intoxikaci dané místo na těle oteče až dvojnásobně a stane se velmi citlivým na dotyk. Oteklost může trvat několik dnů a může být následována motáním hlavou a nevolností. Schmitd se nenechal bodnout sršní, ročně ale umírá zhruba 40 lidí na následky bodnutí sršně.

S tímto druhem vosy se již pohybujeme v nejhorší sféře Schmidtové stupnice. Hrabalka, také známá pod jménem „Tarantula hawk“, což má velmi hororový důvod. Tato hrabalka měřící až 6,5 cm totiž loví tarantule, jenže ne, protože by se jimi živila. Samice používá své až 12 milimetrové žihadlo k tomu, aby paralyzovala mnohonásobně většího pavouka. Následně odtáhne nehybnou ale stále živou tarantuli do své nory, aby do ní nakladla vajíčka. Až tyto larvy se následně živí stále živým pavoukem.

Bodnutí tohoto druhu hrabalky je z několika důvodů zvláštní. Extrémně dlouhé žihadlo může sice nejprve znít jako strašidelná zbraň, hrabalky ho ale nepoužívají celé na bodnutí. Délka je odůvodněna jejím stylem lovu, kdy se musí při nebezpečném boji dostat pod tarantuli takovým způsobem, aby se sama nestala obětí masožravého pavouka. Proto kůží pronikne jen špička žihadla. Schmidt popisuje bolest jako „oslepující, divokou a šokující, jako byste dostali silnou elektrickou ránu“ ačkoli trvání bolesti z bodnutí je velmi krátkodobé, trvá pouze přibližně pět až deset minut. Způsobuje to silná paralyzační látka, kterou nalezneme v jedu této vosy. Místo bodnutí je následující hodiny bez citu a ztuhlé.

Na americkém kontinentě se nacházejí doslova gigantické stonožky – stonohy (jsou tak velké, že v české taxonomii nedostaly zdrobnělinu). Jinak, než u vos a sršní, mluvíme tady o velmi bolestivém kousnutí. Stonohy jsou aktivní lovci a dokáží chytit kořist, která je mnohem větší, než jsou oni, a to výhradně díky svému silnému jedu, jež se nachází v jejich silných mandibulách.

Složkami jedů stonoh mohou být acetylcholin, serotonin a histamin. Několik druhů také produkuje kyanovodík. Toxický účinek obvykle neohrožuje život zdravého dospělého člověka, je však velmi nepříjemný a bolestivý. Místo kousnutí obvykle silně oteče, což má za následek velmi intenzivní bolest, která následně vyzařuje po celém těle. V závislosti na druhu a dávce jedu se objevují i ​​příznaky ochrnutí, které mohou trvat i několik dní. Ve vzácných případech může způsobit i dýchací potíže a srdeční arytmie, které mohou být nebezpečné pro děti či starší a nemocné lidi.

Obrovský mravenec a postrach venezuelských pralesů dokáže sjednotit názory všech entomologů, vědců a chudáků, co byli tímto mravencem bodnuti. Kvůli své děsivé pověsti má mravenec několik místních indiánských, španělských a portugalských jmen v různých zeměpisných oblastech; snad nejznámější z nich je venezuelská přezdívka hormiga veinticuatro („mravenec 24 hodin“ nebo „24hodinový mravenec“), odkazující na celý den bolesti, který následuje po bodnutí. A to není hyperbola.

Bodnutí mravencem je stále nejbolestivějším hmyzím bodnutím na indexu bolesti, získalo ohodnocení 4,0+. Podle Schmidta je bolest něco jako „chůze po planoucím dřevěném uhlí s třípalcovým hřebíkem zapuštěným do paty“. Některé oběti přirovnávaly bolest k bolesti při střelbě, odtud pochází anglický název „bullet-ant“, tedy „patronový mravenec“. Bolesti mají za následek „palčivé, pulzující, vše pohlcující vlny pálícího horka, které zeslabují až po 24 hodin“. Lymfadenopatie, edémy, tachykardie a krev objevující se ve výkalech jsou běžné příznaky i po jediném bodnutí. Poneratoxin, paralyzující neurotoxický peptid izolovaný z jedu, ovlivňuje napěťově závislé sodíkové iontové kanály a blokuje synaptický přenos v centrálním nervovém systému.

Mravenci ale nejsou pouze obávanými obyvateli džungle. Některé domorodé kmeny je používají pro jejich rituály. Například brazilští Sateré-Mawé používají úmyslné bodnutí mravenců jako součást svých iniciačních rituálů, aby se mladí muži stali válečníky nebo vůdci. Mravenci jsou nejprve uspaní přírodním sedativem a poté je 80 z nich vetkáno do rukavic vyrobených z lián nebo listů. Žihadla mravenců směřují dovnitř. Jakmile se mravenci probudí, je na ně foukán tzv. „mravenčí kouř“, který je rozruší a rozzuří. Jakmile jsou mravenci dostatečně agresivní, nasadí si zasvěcenec na obě ruce rukavice a nechá je nasazené po dobu 5 až 10 minut nebo dokonce déle. Poté je chlapcova ruka a část jeho paže dočasně paralyzována mravenčím jedem a může se několik dní nekontrolovatelně třást. K úplnému dokončení zasvěcení musí chlapec nebo muž projít zkouškou celkem 20krát v průběhu několika měsíců nebo dokonce let.

Zdroje:

Schmidt JO. Blum MS. Overal WL. 1983. Hemolytic activities of stinging insect venoms. Archives of Insect Biochemistry and Physiology. 1 (2): 155–160.

Schmidt JO. 2016. The Sting of the Wild. Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press.

Szolajska E et al. 2004. Poneratoxin, a neurotoxin from ant venom: Structure and expression in insect cells and construction of a bio-insecticide. European Journal of Biochemistry. 271 (11): 2127–2136.

Haddad J et al. August 2005. Description of an injury in a human caused by a false tocandira (Dinoponera gigantea, Perty, 1833) with a revision on folkloric, pharmacological and clinical aspects of the giant ants of the genera Paraponera and Dinoponera (sub-family Ponerinae). Revista do Instituto de Medicina Tropical de São Paulo. 47 (4): 235–238.